Hlavní (avšak s prešpursko-nitranskými Slováky společná) ozdoba jeho jest košírek, totiž péro pávové, jež na černém, okrouhlém kloboučku zpod červené stužky a to od pravé strany k levé, šikmo (kosem) hore vyniká.

Této ozdoby junácké mladosti nesmí nikdo na veřejných místech užívati, prvé než by si k ní práva dobyl. Když totiž mladík slovenský 18—20 rokii dosáhnul, a jest sobě rozvinutých sil tělesných povědom, opatří sobě košírek, připraví ho na klobouk a jde času nedělního aneb svátečního na místa, kde se mládež ke svým zábavám shromažďuje. Sotva, že se tam ukáže, již ho vyvolají mladíci, k nošení košírka oprávnění do boje, a nejsou-li právě pod holým nebem, vyjdou na nejbližší trávník, tam uspořádá »koloi« diváků, v němžto se nový majitel košírku se soudruhy svými »bořiti« (zápasiti, pasovati) musí. Obyčejně tři protivníci jeden za druhým proti němu vystupují na bojiště; podlehne-li nováček, může k posměchu býti připraven, uprostřed jehož i košírek z klobouka odstraniti a do nejbližšího svátku čekati musí, kdež se zkouška opakuje. Pakli majitel košírku zvítězí, následuje hlučný potlesk; shromáždění mladíci podají mu ruce a přijmou ho do kola svého. Při oženění svém loučí se junák s košírkem; sejme ho totiž s klobouku dolů, zapchne ho v budoucím obydlí manželském za nejvzácnější obraiz, a na místě jeho stříbrem popretkávanou "stužku na klobouk připraví. (Z Daniela Li-chardoyá »Časníku«, ve Vídni, u L. O. Zamarského, 1856.)

Vodník hrával s chasníky na drahách v karty, ale po hře měli v kapsách místo peněz kobylince. Vodníka, jenž už několik lidí utopil, prý vypudil z potoka vandrovní člověk na padesát let. čím, nemohl jsem zvěděti.

Jedna žena ze Chmelně viděla vodníka, jak si pod smrčí u rybníka česal vlasy. Byl to malý mužíček v zeleném šatě.

V Chlumu namlouval si vodník děvečku a jezdil k ní na vozíčku, taženém šesti kočkami. Kdosi poradil děvečce, aby položila pod práh tulitu, že prý vodník nebude k ní míti moci. Učinila tak, a vskutku vodník nemohl k ní se dostati a zpívaje: »Tulita, tulita, červené kvítí, nedá mi k mej milej panence jíti,« odešel a již se nevrátil.

Ü Chmelné u studánky bývala bezhlavá kobyla, jež pro-