nasledovala zvláště šestinedělky, třeba až k vesnici. Byl to hastrman.

Soused-rolník číhaje na zvěř, viděl ze země vyrůstati muže bílého, jenž dosáhnuv výše lesního stromoví, opět se menšil, až zmizel úplně.

Jiný pytlák slyšel opět zřetelně střídavou modlitbu jako poutníků, ale neviděl ničeho jiného nežli jakousi bílou hmotu velikosti klobouku, zvolna se pohybující po cestě v lese.

Na vrchu Kluku (u Křemže) bývala vídána »bílá paní«. Jednou spatřil ji pasák, chodící mezi stádem dobytka. Ostatní přítomní neviděli ničeho nežli, že dobytek přestal se pásti a funěl v tu stranu, kde pasák bílou paní viděl.

Podobně i na Doniažlicku v tak zvaných Kozích dolech spatřeni opět psi s ohnivými jazyky, kteří s ohlušujícím štěkotem pronásledovali v noci pocestné.

Fr. Krojher, Křemže. (Pozn. red. Nynější senátor, známý svou činností politickou i národohospodářskou, jako bohoslovec, horlivě přispíval pěknými a původními články do prvních ročníků Českého Lidu, od r. 1891 ad. Z těch příspěvků vybírám další ukázky.)

Hastrman chodí v zeleném kabátu na trh kupovat hrnečky, v nichž skrývá duše utopených. Z levého ucha mu »kvapká« (voda). Kdo má při sobě chléb, k tomu přístupu nemá. Ne-má-li chleba, ochrání se před vodníkem, když křičí: »Kříž svatý nade mnú, kříž svatý přede mnú, kříž svatý za mnťi, kříž svatý zprava, kříž svatý zleva.«

Běží-li zajíc mezi stodolou nebo po< ulici, bude tam do roka oheň.

Vodný muž (bestrman) z ja ovál ,sa v Horní Lhotce velice často. Mívál dlhý, bledý obličaj, na hlavě míval kaškét (jakýsi druh čepice), oblečený býval v jasných (světlo-modrých) šatoch. Vodní muži povstali tak: Dyž byla na nebi vojna, poz-hazovál Pámbů všecky neposlušné anděly z nebe na zem. Z těch, co spadli do vody, stali sa vodní muži.

Vyprávěla Anna Žáčkova v Horní Lhotě na Slovácku.