mám telecí vodvářku, ba ještě k tomu i více, kozí nohy i ovčí plíce.« Havel si pochvaluje: »Dobráť to na nás potrava, libá, chutná, vonná strava. Jsou-li k tomu kroupy, hrách, toť vypudí ze žaludku strach.« V téže divadelní hře předkládají maso-pustníkům hrách a kroupy se švestkami. Návod k slušným mravům při stole doporučuje: »Také o toto se pilně snaž, hrachem, krup, jáhel nemaž,« chceli hezký čistě a slušně při hostině se chovati. (Zíbrt, Poctivé mravy při jídle a pití.) Všeobecné oblibě jídla (hrách a kroupy) u starých Čechů nasvědčuje také název lidového tance. Potutelný rýmovník, »libé Venuše milovník«, Šimon Lomnický z Budce, na konci 16. století živě líčí, jak sedlák se selkou při dudách se točí, šoupá nohu o nohu, zadupá si, tleskne rukama a navzájem o ruce tanečnice a dovádive si prozpěvuje: »Hrachu, hrachu, krup, krup, krup, tany, dany, lup, lup, lup.« Lid i při tanci vzpomínal na toto oblíbené krmě staročeské. (Zíbrt, »Jak se kdy v Čechách tancovalo«.) Za selské jídlo pokládal to ve shodě s písničkou, na začátku této stati uvedenou, vélkopanský skladatel »Knížky rýmovní« v 17. století, vysmívaje se hrubě selskému stavu: »Hrách, slaniny a kroupy, to sluší "na sedláky a troupy«. I ten, kdo nestudoval latinských škol, porozumí latině Floriána Ha-merschmida v latinsko-české satirické Allegorii (1715, str. 4), kde vzpomíná staropražský farář u Marie Panny před Týnem, jak mastili za starých časů hrách omastkem z tučné slaniny a jídali pokrm ze smetánky a krup, čili doslova: »Slanina per bohatum vykoukábat pinguior hrachům, vastague premebat cum kroupis olla smetánkám . . .« Ještě 'zmínku o tom, že chudší lidé a zvláště žáci (studenti) jídali hrách zvláštní lžicí a nikoli tehdy obvyklou lžicí dřevěnou. Mistr Hus vzpomíná na kázání na mladistvá léta studentská. (Spisy L, vyd. Erben, str. 278): »Kdy jsem byl žáčkem lačným, udělaje lžíci z chleba, dotud jsem jedl hrách, až jsem i lžíci snědl.« Český hrách byl proslaven i v cizině, ba honosí se oblíbené toto selské jídlo oslavnými básněmi. Známý humanista Konrád Cel tes velebí vtipnou básničkou »O českém hrachu« staročeský hrách, vzpomínaje na řeckého íilosofa Pythagora, který haněl svým stoupencům jídlo z hrachu, bobů a tučné vepřoviny. Jídla tato prý neprospívají tělu a dusí, otupují ostrovtip: »Pythagoras učňům jíst hrách a boby nmoholisté a svini vykrmenou zakazoval porazit, že prý tento pokrm dráždí tělo šťavami zlými, že prý ostrovtip tím pokrmem se kazí, Avšak česká zera nerodí než hrách veleslavný se slaninou. Pozdě dbáti na Pythagora.« (Č. Č. M. 1880, 481.) Kozmrzelý učenec Volfgang Mollerianus napsal mravokárnou knihu, která vydána byla v Prostějově od Jana Günthera roku 1550 pod nazvem »Zlé užívání hojitedl-