ného lékařství«. V ní uvádí oblíbená jídla evropských národů. Čechům přisuzuje hrách, cibuli a sýr. Mistr Hrubeš čili Kro-bian ve svých Právech nepravých, žertem směšně představuje mnohé nemravy věku 17. Mistr našeptává žákovi, nezbedovi, když si sedá k jídlu, aby byl hodně nezpůsobný: »Co se zdá nejlepšího, jez. Zelí, kaše nebo hrachu, nejez mnoho, milý brachu. Neslouží to k tvému zdraví, sama chuť tobě to praví.« V staročeských domácnostech všude mívali zvláštní hrnce na vaření hrachu čili »hrachové«, nazývané také »hrachovec«. Bývaly měděné a cínové. Z obou těchto kovů mívali také »cedidla na hrách.« Autorka podává zevrubné, dnes nezastaralé recepty kuchařské, jak po staročeskú upraviti: Hrách dobrý český, Český hrách dušený, Hrách pečený, Hrachovou polévku, Hrachové koblihy, Hrachové zelí, Hrachovou kaši, Hrachovou bábu. Srv. Zíbrt, Staročeské umění kuchařské, Praha, 1927. Upozorňuji zvláště, jak dovedně shrnula autorka vědomosti o pučálce, pálenci: Československý lid neuměl upravovati složitá jídla z hrachu a krup podle staročeských receptů kuchařských, avšak pochutnával si na prostém jídle hrachovém, zvaném pu-ěálka. Byl to namočený hrách (puceti) a potom usmažený. Každý kraj měl jiný obyčej při úpravě pučálky. Hanačka dává návod: »Počálka se chestala na škaredo středo... Na plech vhodile rozmočené hrach, dale piet do tróhe, dež se hrach opo-čel, tož ho opepřovale, pomastile, pocokrovale a osoléle a jedla se počálka v hospodě. Dež děvčata pekle pocálko, poslale někde divko vepučet (vypůjčiti) počálník. Nekerá divka nevěděla, co je to; tož šla třeba až na konec dedine k nekomo. Tam ji na vazale do koša kameni, hlene (hlíny), co belo těžký, a dale na záda a ona nesla do strháni. Celá dědina se ji smála.« (J. Vyhlídal. Eok na Hané 1926, str. 28.) Na Mladoboleslavsku upravovaly selky v postě pučálku. Byl to hrách namočený den před tím, smažený potom na másle, hodně osolený a opepřený. Vodu, ve které byl hrách namočen, selky uschovávaly a kropily jí hrách k setí i jiné obilí, aby prý nebylo snětivé, aby se do něho nedávali škodliví broučci. (Hoblová, Český Lid. VI., str. 568). »Chodský král« J. Š. Baar seznamuje s odchylným názvem smaženého hrachu. Chodové říkají »pálenec«. Je to puěálka, nabobtnalý hrách, potom upečený, cukrem a pepřem posypaný. (Český Lid II., str. 194.) Srv. v příštím čísle zprávu o Hruškově knize, jak vyprávěl děreček včalař o slavení Chudé hůrky. Na Nepomucku jest úprava pučálky zvláštní. Na dru-žehnou neděli upraží ráno hospodyně hrách po několik dní »napuěený« na pekáči a másle. Hrách upražený promíchá s hrozinkami, pokroutkami (cukroušky) a s drobtem každého koření. Na talíři ještě pučálku přimastí, posype hrozinkami ą