jméno Václav bylo nejspíše oblíbeno v starousedlé vysocké rodině Nečáskovské.«

Noc filipojakubská, noc čarodějnic. Viz Vyhlídal Jan, Pod hanáckou oblohou. V Brně, vydává »Den«, pořádá Klement Dvořáček, tiskne brněnská tiskárna, díl I., II., III. 1924, 1926, 1927, 8° (Lidová knihovna »Dne«, svazek XV.). Z obsahu dílu I. Pijácký humor. Hádanky stréěka Vaculíka. Legendy z Hané: 1. Proč ženy mají sílu v jazyku? 2. Štědrý sedlák. 3. Boží požehnání. 4. Hrách. 5. Troník. 6. Höbe. 7. Včele. 8. Kukačka. 9. Tři přáni. Jak se kovář zapsal čertovi. Jak krejčí ošidil čerta. — Noc filipojakubská, noc čarodějnic. První máj jest nejen lásky, nýbrž i čarodějnic čas. Takové podání zdělili jsme po předcích hanáckých. Před dnem v noci filipojakubské na 1. května zlé mocnosti mají ke člověku volný přístup i ízemě nadána je zvláštní mocí. Chasa před půlnocí, jak v noci svatojanské, pálila na vyvýšených místech ohně a je přeskakovala a vyhazovala hořící skrbliska (pometla) do výšky — upalovali prý čarodějnice. I jinak bránili se proti zlým duchům, kladouce za okna posvěcené věci, na př. svěcené dřevo na bílou sobotu, kočičky; též tříkrálovou křidou dělali kříže ha dveřích. Že čarodějnice opravdu byly a škodily druhým, dosvědčují události, jež dále se vypisují. Myslíte, že jsou vymyšleny1? Toto! — Dež bele stréček Zófal ešče mladém hospodářem, po-slale časně ráno pohunka s ohlávkama na pastvisko pro koně. Belo to na sv. Filepa a Jakoba — prvního mája. Pohunek da polem po svéch, viděl dvě robe, jak cépkama od trávnic sbirale roso a slešel jich rikat: »Sbiram, sbiram, ožetek, ale ne všecek.« Kozežnané pohunek, chętna ohlávke, štréchal němá jak one, po rose za němá a řikal: »A já ten ostatek.« Pak na pastvisko nastrojil do ohlávek koně a ojižděl dom. Doma sdělal ohlávke s koni, přehodil jich přes kolek, jak bévajó zaraženy \re zdich o maštal; to ste mele vidět, jak z ohlávek kapalo mliko! Stařeček povidajó: »Te staframente, co s terna ohlávkama dělals?« Pohunek vepověděl, jaký to belo. Stařeček po-stavile pod ohlávke potynko a ta natekla plná mlika, ale oni s tém nechtěle nic met, velile ho do hnoja. — Jedno šel stréček Kréčiřék časně ráno kole jedné pro koně na pastvisko, dež se za stara pásavalo, chca jet do Prostijova. Chtěle se brzo ve-pravit. A tož ida, ovizó před sebó robo k hrotkem. Čaple honem do křikope za proti a divajó se, co bode dělat. A to vám ta robka veslikla ten néspodnéši podolek, prostřela ho na zem a roso do něho hrsťama sbírala a až bel mokré, tož ho vekrótila do hrotka. Ker á to bela, poznat nemuhle, ale podrohy. dež tam šle, a dá vale dobré pozor, tož jo poznale. Nechtěle sak řict, jak se menovala. Bále se. Jeden pacholek — myno sem zqpomněl