čepeni nevěsty přejali z českých doudlebských vesnic. Naši Podlešáci přejali od »Švábů« (obyvatelé některých německých vesnic), kožené opasky s německými nápisy, pletené čepičky a krátké kabáty, kvítkované sametové vesty a malé kastrolové klobouky. Kovněž při svatbách »štýrové« spřežení koňské zvané »švábské« převzali naši doudlebští od Němců, podle pamětníků a podle zbytků kroje asi před 130 léty do některých ze zmíněných vesnic se přistěhovavších. Kromě výše uvedených místních odchylek měl doudlebský kroj vlivem městské mody v době 150 let tyto fáse: Z doby rokoka mají původ některé části ženského kroje k muzice (viz figurínu z předu), brokátová, později sametová šněrovačka přiléhavá, hluboce vykrojená, sahající jen do pasu aneb jen něco málo pod Pás. Sukně (šerky) byly tři a půl až čtyry a tři čtvrtě metru široké, do půl lýtek dosahující a měly z rokoka různé příčné pásy. I na hnědé vlněné pleně s růžemi je patrný vliv rokoka, na krásných girlandách. Z empiru jsou kratičké brokátové šně-rovačky z doby nejstarší, »lajblík« zvané, pod nimiž nad prsem vykukovala plátěná košile a proto sukně byly neseny na šlích podle způsobu chodského. Biedermayerovská móda zachytila se na »kapuťroku«, soukenném nebo sametovém mužském kabátci modrém nebo hnědém, který nosili ženáči. Ve dvacátém ročníku Českého Lidu v popisu doudlebského kroje je napsáno M. T., že Doudlebsko není bohaté výšivkami. Není bohaté, je pravda, ale má je a velmi pěkné, druhu vskutku ojedinělého v českých krojích. Jest to »počítání nití« a »řezaná výšivka« (prolamování), »katr« zvaná, na ramenou mužských košil a ženských košil k muzice. Jsou to »šneky«, poloviční »šneky«, kolečka, hrozny na »šátkách do ruky« (kapesníkách). Ženy a děvčata vyšívaly si samy aneb lidová vyšívačka »švadlena«. Taková »celá vejšivka« stála před 40 léty dva zlaté a to znamenalo tenkráte hodně peněz. A což to umělé pletení punčoch! Přes 7 vzorů překrásně upravených má jedna punčoška. A bílé pleny zcela odlišné od blatských a třeboňských ukazují, že i doudlebský lid měl umělecký vkus a pilné a dovedné ruce. Celkový ráz doudlebského kroje je úplná harmonie barev a tvarů a vysoké a kostnaté postavy »doudlebských« vyjímaly se sice na pohled jednoduše, ale pokud se může o lidovém kroji říci — elegantne a mile. Švábové byli malí lidé vysedlých lícních kostí, nažloutlé tváře. Zajímavé je, že »Podlešák« pozná se podle zvláštního důrazu na zájmena »On«, »oni«, což zavdalo příčinu k různým žertovným rčením o nich. Švábové různí se zkomoleným německým jazykem, jemuž ztěží i Němec rozumí. Bohužel, že již jenom tito tu a tam ve svém kroji se ukáží, kdežto naši ho skorém před třiceti léty zcela odložili.