Krvavé veselí stalo se v Paříži leta 1572, když král navarský Jindřich, krále francouzského Karla IX. sestru Markétu za manželku pojímal. První zajisté den s veselostí se skonal, druhého pak dne rána z ručnice na dům admirálův se stala, až kulka do admirálovýho pokoje se dostala, načež ihned někteří Francouzové a Švejcaři na něj připadli a smrtedlně raníc z okna vystrčili, jemuž když se okna držel, jeden Švejcar ruku uťal, a on dolů upadnouce se zabil, dceru jeho hrubě těhotnou probodli, a cokoliv se žen anebo dětí a jiných vzácných lidí, od Hugenotův namátlo, vše zbito bylo, tak že v té krvavé lázni přes jedenácte tisíc Hugenotův zhynulo.

Jeden pocestný, jsouc v světě dobře skušený, dal se času posledního v Paříži na paláce krále franckého najíti, a vidouu tabuli pro královské oficíři přistrojenou, nechtěl tak dobré příležitosti zmeškati, chtěje svůj žaludek naplniti, neb toho velice potřeboval, pročež čekal a když se jiní posadili, i on se jako jiný na místo posadil, a bez mluvení jednoho slova udatxiě jedl, jemuž se někteří z tovaryštva divili, poněvadž takovýho cizího hosta nikdy při tabuli nevídali, pročež se ptali, odkud by byl a komu by náležel, načež on jim bez straceni jediného kousku odpověď dal; dále ptali se ho, zdali by královským ofi-círem byl, a zdali při dvoru nějakou povinnost zastává, odpověděl on: »Ne, ale rád bych nějakou službu dostal.« Na to poručili jemu od tabule jíti, aneb že za svou opovážlivost plat dostane. Jimž on řekl: »Mějte strpení, páni milí, až se najím,« a pořád hodně jedl. Když pak po jídle bylo, opět byl tázaný,

kde by on jakožto cizí takovou smělost vzal a...........

.... přijíti se opovážil, odpověděl: »Proto, neb dobře vím, že král dosti bohatý jest, aby mně jednou oběd darmo dal,« a na I o se jim stratil.

Když Jindřich pátý, král englický, Karlovi sedmému, králi franckému, do země vpád učinil, a jíž veliký díl země jeho vzal, poslán byl jeden jménem Lim z francouzského ležení ku králi, aby jemu o všech věcech zprávu dal, a co potřebného jest, pro armádu žádal. Když tehdy dotčený vyslaný již několik dní čekal a teprva ke králi puštěn byl, nalezl jej nákladně vy-strojenýho, an s fraucimorem tancuje, jí a pije, i otázal se král vyslaného, co by se jamu vidělo, zdali by to nebyla nádhernost a rozkoš královská, jemuž vyslaný odpověděl: »Pravda jest, králi milostivý, že se ani pamatovati nemohu, abych kdy kterýho mocnáře nádhernější a veselejší zkázu viděl,« skrze kteroužto řeč král téměř jako ze sna procítil, a začal se víceji o potřeby svého království ujímati, aby se dnes mnohým v rozkoši žijícím taková slova říeti mohly, a takový prospěch jako při tomto králi spůsobili, zde i jinde mnohý užitek by poznali.