Stalo se v Frangrejchu, aneb Frankellandu leta 1559, že jeden zeman v čas drahoty svým poddaným obilí za peníze prodati nechtěl, pravíce, že to, co jemu zbývá, to svým sviněin dáti musí, ale Bůh jej potrestal, nebo v třetí den jeho žena sedm živých sviněk s velikými zuby porodila. Upamtoval se zemaa, co učinil, poslal sedlákům a jim vzkázal, že jednomu každému jeden strych obilí za peníze prodá. I přišel jeden chudý sedláček, který peníze až do jednoho groše shledal a obilí míti chtěl, že pak jemu ten jeden groš chyboval, nechtěl zeman bez něho býti. Sedláček pak odešel, všelijak se o něj staral, až jej sobě vypůjčujíc, zemanu přinesl, neb, jak přísloví jest, nouze naučí tě modliti, a k jiným penězům zemanovým na stůl vhodil, kterýžto groš ihned v hada se obrátil, a zemanu okolo krku se otočil, jej uškrtil. Ten had nepochybně ďábel lakomosti byl, v němžto se zeman před tím kochal.

Blíž města Eheinieldu řečeného leží jeden panenský klášter řádu cistercinského, v němžto jeden hejtman byl, který nerad almužnu chudým lidem dával, jako mnozí činí, že chudým z úst chléb vydírají, a raději svůj měšec nacpávají, nechť se to děje perfas neb nefas (právem nebo neprávem). Přišel pak jeden muž k dveřům klášterným, a něco pro Boha žádal, vrátný pak, ani sám hejtman nic jemu dáti nechtěli, jimž to on řekl: Dáte et dabitur vobis (Dejte a bude vám dáno), a na to zmizel; i ulekl se hejtman, mala enim conscientia, mille testes (neboť zlé svědomí, sto svědků), a to abatyši oznámil, kterážto poručila, aby nižádného více od kláštera prázdného nepouštěli. V tom klášteře jedna jeptiška byla, která jedanácte let nic nepila.

Jednu znamenitou historii čteme o třech kosířích: Času jednoho byli tři kosíři k osekání jedné louky projednáni, že pak druhého dne svátek byl, řekl jeden k druhým: »Pojďme nejprve do kostela, a potom budeme kositi,« oni pak vysmívali se jemu, a nechali jej samého do kostela jíti, zatím oni sami kosili, a jemu hodnou částku kosení zanechali, kterýžto po vykonané službě Boží na louku přišel a, s veselostí svůj zanechaný kus kositi počal a při tom sobě připomínal, co na kázání oznamováno bylo, tak že se jemu v tom kosení čas velmi krátký býti zdál. Když pak již asi do prostředka přišel, nalezl veliký kus zlata jako vejce, i volal tovaryšův svých k sobě, ale oni posměch měli z něho, pročež on do vsi běžel, a zemanovi jej ukázal, kterýž jej proměnil a padesát šest zlatých za něj na minci dal, a potom jednomu každému na věčnou památka ukazoval, pročež jest psáno: Hledejte nejprve království Božího!

Leta 1562 stalo se v krajině Mechelburské, na jednom veselí, na kterémž jedna bezbožná žena byla, kteráž stále v ústech