ďábla měla, ačkoliv pak jí od kněze i jiných poctivých lidí domlouváno bylo, na to nic nedbala, ale jedným uchem slyšíc, druhým ven vypouštěla. Naposledy když hosti nejveselejší byli, přišel ten černý duch a vzal ji s tělem i s duší z domu ven, čehož se hosti, jak se rozuměti může, náramně ulekli, až někteří hned náhle umřeli. Ten pak zlý duch tu ženu na čtyř y kusy roztrhal, a při čtyřech silnicích nastrčil, ale střeva její zase na veselí přinesl a na stůl je vhodil a řekl: »Jestli že vy se nepolepšíte a pobožnější nebudete* i vám tak se státi má.« Což potom otevřeně tištěno a od Hermanna faráře téhož města potvrzeno bylo, pročež varuj se jeden každý od Boha prázdného zlořečení a laní.

Jeden nemocný voják přišel k hospodáři a jemu peníze, které na vojně zachoval, k schování dal, když pak zase ozdravěl a peníze míti chtěl, hospodář jemu je zapíral, tak, že voják hospodáře uperouc, za to jat a na smrt odsouzen byl. Nemá pak žádné právo někomu z přízně kvapně ortel vydati, ale lento gradu (zvolna) s vězni zacházeti. Když pak voják před právo postaven byl a jsouce v cizině, žádného právního přítele po své straně neměl, postavil se jemu ďábel za řečníka. Když pak hospodář na svém stál a se přísahal, jestli že je má aneb o nich ví, aby je čert vzal, ihned řečník od mluvení přestal, a pochytiv hospodáře, odtud se ztratil. Hleďte se, křivopřísežníci, aby vás podobně nepotkalo!

Přísloví jest, že není potřebí ďábla na stěně malovati, ano on se postaví. Leta Páně 1556 sešlo se mnoho zemanův do jedné vsi, kdež to ve dne v noci pili, až posledně z opilství do sváru a rvaní se dali. Byl pak mezi nimi jeden pobožnější, ten domů šel, a toho jednoho, který se vadil, sebou k svému otci vzal, když pak otec toho nového hosta uctil a viděl, že podroušený jest, sebou na odpočinutí jej vzal, syn pak v svědnici za stolem sedíc usnul. Když pak v půl noci bylo, lezly některé příšery oknem tak, že on od toho šustu procítíc, ze dveří utíkati ehtél, ale jeden veliký černý muž jemu je zastoupil a utécti zbránil; potom přišlo světlo na velikém svícnu a malý černý mužíčkové okolo stolu se sázeli, z nichž se potom velicí dělali, a ty z pod-stolí svícny, svíčky, konvice, sklenice brali a na stůl stavěli, zemanovi pak zdálo se, že jsou to ti, s nimiž on ve dne pil, oni pak jeden po druhým na něj křičeli: »Jane, připím tě, mohl-lis dnes píti, tehdy i můžeš s námi píti, aneb-my tobě krk zatočíme.« Po těch slovích padl zeman na kolena, chtěje se modliti, a hned tu vedle něho postavil se nějaký muž v bílé kytli, líbezného vzezření, aniž zeman věděl, kde se tu vzal a řekl: »Jane, nepi s nimi, neb budeš-li s nimi píti, krk tobě zatočí,« ano i pomáhal jemu se modliti a pravil, že tyto příšery proto