k raddě, kterak kupec často s paní svou se povadil a že to sám učiniti mohl. On pak neuměje se vymluviti, do vězení vsazen byl. Kat pak jsouc nevážný padouch, trápil jej tak tuze, až jje s bolestí přiznal, že takové mordy spáchal, pročež na jeho přiznání na smrt odsouzen a utracen byl. Po některém pak týho-dni přinesl kat jeden koflík, který tomu kupci náležel, k zlatníkovi. Zlatník pak poznaje jej po znamení, o tom ouřadu oznámil, načež kat do vězení vzat, a po přiznání na smrt odsouzen a za své dílo hodnou odplatu vzal a jakou měrou měřil, takovou jemu odměřeno bylo.

K tomu podobný příběh stal se v Erfurtě, s jednou bohatou vdovou, u kteréž se dali dva mordíři zavříti a v noci do komory její se vloudili a ji zamordovali; že pak druhého dne dům nad oby&ej dlouho zavřen byl, tomu se sousedé nemálo divili, až posledně dům otevřeli a ji zamordovanou nalezli. Nevědouce pak, kdoby ten mordíř byl, z podezření jednoho zvoníka, který často u ní bejval, do vězení dali; on pak nejsouc řebříku (v muěírně) zvyklý, dobrovolně se přiznal, že to učinil, pročež nedlouho s ním prodlívali, ale podle právního ortele jemu učiniti dali. Nedlouho potom ty dva mordýře při jiném skutku popadli, kteří, když se i k tomuto přiznali, zasloužilou odplatu dostali.

Stalo se v řecké zemi, času jednoho, že dva pocestný do města- přišli, jeden k svému známému a druhý do hospody na nocleh se uchýlil. Ten, který u svého známého zůstal, měl sen, kterak jej jeho tovaryš za pomoc žádá, že hospodář jeho jej morduje, aby ho bránil, i schopil se s postele a chtěl jíti svého tovaryše brániti, ale rozmyslíce se, řekl: »Sen jest toliko« a po-ložíce se, usnul. Když pak on opět usnul, zdálo se jemu po druhé, aby, poněvadž přej jemu života neobhájil, aspoň jeho smrt vyjevil, neb hospodář jeho zabitého tělo ráno pod fůrou hnoje z brány poveze, toho aby zadržel, mrtvé tělo vzal a poctivě pochovati dal. Což on učinil, ráno do brány šel, a když mordíř fůru hnoje vezl, jej zadržel a přehledal, což se vskutku tak našlo. Byl mordíř obžalován a na smrt odsouzen.

Není mně sice tejno, že mnoho důvodů od věcí přirozených spisovatelům poznamenáno jest, proč kohout, ne u večer, ale ráno, když slunce vychází a rozednívá se, svůj hlas slyfeti dá; ačkoliv důvodové jejich k víře podobný jsou, já však tentokráte jinou poetickou příčinu, kterou Ovidius (lib. 2: De Arte aru.an.di) píše, k tomu chci postaviti. Krásná Venuše měla za muže černého, kiúhavého a nečistotného Vulkana, mezi nimižto pro velikou nerovnost málo lásky bylo, pročež když Vulkanus v své kovárně při nakovadle pilen byl, frejovala paní Venuše; Mars, aby pak žádný k tomu nepřišel, a obzvláště ne slunce,