nům izrahelským, aby takový zavřený pokoj měl zrušen býti.

Jeden člověk skrze nemírné myšlení k tomu přišel, že se domníval, jako by na loži, kterýž ohněm obklíčen byl, ležel aneb jako by místo lože, na. ohni ležel, 8 čehož dříve a z toho myšlení nevyšel, až naposledy oheň pod lože přinesli a s velikým křikem hasili, a odtud jej vzali. K tomu takové trápení myslí mají takovou vlastnost, že kde se jednou vkoření, těžce odtud zase vysvobodí.

Cte se o znamenitém filozofu a moudrém pohanu Ezopovi, že tázán jsouc, co by Bůh všemohoucí v nebi činil, důvtipně velmi odpověděl řka: Štěstí kolem točí, to jest toho, jenž na něm nejvejš stojí, totiž v největší možnosti, důstojenství, bohatství, nádhernosti, pejše, vysokomyslnosti, v slávě život svůj vede, domnívaje se bezpečen býti, dolů zvrhnouce, deposuit jemti zazpívá, jako nejsvětější Panna Maria, naše nsjsvětější rodička, v svému Magnifieat, také prospěvovala. Naproti tomu, jenž v největší nouzi, bídě, chudobě, opovržení, ode všech opuštěn, liejdoleji pod týmž kolem, s těmi zase vzhůru pozdvihne a povejší.

Leta 1596, 14 dne měsíce února, vyvrhl jest byl silný a bouřlivý vítr z moře v Hbllandu... na písek jednoho velryba, který byl 60 noh dlouhý, 30 noh vysoký a 16 noh široký, jehož 400 chlapův s velikou těžkostí a prací z toho písku sotva vytáhnouti mohli. Jazyk téhož velryba byl tak veliký, jako pod-hlavní poduška, tlama jeho tak široká a prostranná, že kdo by jen byl chtěl, s roztaženými rukami svobodně v ní státi, vcházeti i vycházeti mohl, v té tlamě měl jest 40 zubův, jeden každý na čtvrt lokte dlouhý, a tři prstů tlustý, chropot jeho v tej vodě, nadobrý půl míle slyšeti bylo, umřel jest zdouchnutím tak silným, jako kdyby z kusu vystřelil, kterémužto již leklému mnohé smradlavé vody z tlamy se vylilo.

Téhož leta 24 dne měsíce března v městě Vídni narodilo se jednomu vojákovi dítě, maje kolena zatočené a na hřbetě stojícího kohouta indiánského (krocana,).

V Švejcarské zemi, když byl největší sníh, z devíti mužův divokých jeden lapen byl a ošum jich uteklo.

Když jednou soldát v kmotrovství stál a u křtitedlnice, aby křesťanem byl, se pochybovalo, byl tázán, zdali by křesťanem byl. Po zjevném vyznání, zase tázán, jak zní první Boží přikázání, odpověděl: »Nebudeš jísti.« Kněz řekl: »Již vidím, že jsem neneslušně pochyboval,« řekl soldát: »Pane, rozmyslete se dobře a dáte mi za pravé, že milý Bůh a Stvořitel nebe i země nejprve přikázal, nebudeš z, tohoto stromu ovoce jísti a tak vyhrána ta věc a v pravdě jinače, než nebo kdyby byli rodičové naši v ráji nezhřešili, byli by bez nemoci