druhýho dne strpení. Ta věc donesla se arcibiskupu, jak židé tvrdě sobotu zachovávají a svého tovaryše vytáhnouti nechtějí, rozkázal pod ztracením hrdla, poněvadž jsou oni tak svůj svátek drželi, aby též křesťané nazejtří (v neděli) svůj den sváteční tak tuze držali. Co měli činiti, pokuta hrdla ztracení nastávala a tak v tom nebezpečenství dva dny a dvě noci pořád musel seděti.

Jednoho času přišel sedlák na trh do města, potkal ho jeden vyzrálý člověk, ptal se ho, prodá-li ty kvíčaly; odpověděl sedlák: »Prodám.« »Tehdy pojdiž se mnou a já ti je zaplatím,« od něho je vzal a pod plášť je vzavši, šel, sedlák pak jda spěšně. Odhodivši sobě týž člověk již plášť, k tomu nastrojen, na oko se obrátil: »A co ty mnou trháš a mně upomínaš,« kterýžto sedlák spatřivši, že jen jedno oko má a že se omejlil, mídíce, ještě za odpuštění prosil a jinšího, an to ten byl, běhal, hledal a nenašel a o takové ptáky bez záplaty přišel.

Druhý zase sedlák přines na rynk několik koží liščích, procházejíce se s nimi po rynku a sem i tam, majíce je přes rameno převěšené lelkoval, v tom jeden vychytralý spěšně po zadu jemu je strhl, pod plášť, svťij vundal a odešel hned na stranu. Sedlák ohlídnouce se a kdoi mu je strhl, nevěděl, až na-běhající se semotam, tu jeden odvrhnouce plášť svůj, řekl: »Hádej, kdyby ty byl své lišky tak jako já tyto schoval, byl by jsi O1 ně nepřišel.«

Jedna paní poctivá matrona byla, která na ulíčené osoby hrubě rozezlena byla, a to dovedla, když na jeden panket pozvána byla a s pozvanými hostím na krále hráli, a což-král rozkáže, se poroučelo, tehdy táž paní, když na ni pořádek přišel, kázala přinésti s umyvadlem teplé vody a umyvši sobě ruce, tvář, všem jiným, aby to též činily, poroučela, a když se jiné pořád umejvaly, tehdy i ty nalíčené pořád, ač dosti nerady, se umývati musely, jimž to z hubou jejich krásné mazadlo a líčidlo teklo.

Jeden stavu rytířského poslal malíře do domu jedné velmi pěkné paní, aby mu její kontrfekt (obraz) přinesl, ale přispěv k tomu manžel její té chvíle, když ji počal malovati, přikázal mu a vyhnal ho ven z domu, řka mu: »Snad by toho zemana, někdy chuť napadla, že by maje vejpis, chtěl míti i originál.«

Jeden pán z Rajtenbochu, radda knížete Jiřího, byv vyslán v létací (vyslanství), a vida, že jsou raddy knížecí zle na tom uradili, což mu od knížete k vyřízení bylo poručeno, a sám pak lepší raddu nalezl, změniv tu prvnější a když se zase navrátil a knížeti, kterak jest svou legaci vykonal a nařízení změnil, oznámil. Kníže dlouho stoje nemluvě a hledě škaredě dí k němu: