»Pane, přej, doktor, dobře jsi tu věc vykonal, ale ne tak, jakž poručeno bylo, podruhy toho nečiň.«

Jeden Španiel jsa vyslán od krále hispánského (španělského) k místodržícímu královskému do Neapolis, v témž městě sobě pyšně vykračoval. I uhlídajíc jeho z okna místodržící (vicerex) krále, dal se ho ptáti, kdo by byl, aby ho navštívil. Španěl odpověděl, že jest legát krále hispánského, ale že k němu nepůjde, než aby on proti němu vyšel na rynk do půl cesty. Což on tak učinil a rozmluviv s ním, co zapotřebí bylo, optal se ho: »Mnoho-li jest v Hispánii takových lidí, jako jsts vy?« Odpověděl: »Sotva přes dva aneb tri osoby by takové našel,« optal se ho zase vicerex: »A mnoho-li takových jako já?« Sekl on: »Jako museli,« Ale vicerex, vidouce jeho pejchu, zasmál se, nechal ho> tu státi a odešel.

Item času jednoho král francký, spatřujíce z pokoje velmi pěkný palác jednoho hofmistra svého a pravíc, že ta kuchyně proti tomu velkému palácu zdá se býti velmi malá, dal králi za odpověď, to že ta kuchyně malá jemu ten hrubý d°im ustavěla.

Císař Augustu» potkal se s ňákým člověkem, přespolním, který k císaři byl velmi podobný, zeptal se ho, bývala-li nékdy jeho matka v Ěímě, chtě tedy pod žertem vyzvěděti, zdali by byl postranní syn otce jeho. Jemuž týž přespolní zmužile odpověděl, a pravě případně: »Matka má přej nikdá, než otec můj začasté zde v Římě býval,« a tak že kdo mluví, co chce, misí zase slyšeti, čemu nechce.

Alexander král Veliký, který vedl válku proti jednoini králi, a srozumně, že jeden z vojákův zle o tom králi mluń, přísnými slovy ho potrestal, řka: »Já tobě platím za to, ab-/ bojoval proti mému nepříteli, a ne aby mu zlořečil, neb fest královská věc dobře činiti a zlé o sobě slyšeti.«

Jeden král francký, byv na cestě od jedny pozdraven, poděkoval jí přívětivě, s pozdvižením biretu svého a když pověděli, že Jeho Milost královská ráčil učiniti poctivost ženě nepoctivé a toho nehodné, »Já raději chci pozdravit ženy nepoctivé, nežli nešetrným matrony poctivé • pominutím skrze omyl sklamán býti a čest dáti, komu potřebí, an, kdo ji má, nepotřebí.«

Nějaký rytířský člověk, chtíce mezi učenými poctěn býti, když rozprávěli o knihách nových, učinil též zmínku o jednom svým krevním příteli a již umrdlém, ale učeném a že jest mu jedné knihy znamenité, aby ji po smrti jeho vůbec vydal, po sobě zanechal. A jsa otázán, o čem by byla ta kniha, odpověděl on: Toť vám mohu o ní připověděti, že jest velice pěkná a znamenité věci v sobě zdržuje, aniž mně možné jest slovy vypra-