viti, jaké rozkoše z ní nabývám, když ji koliv čítávám.« Naposledy ho zeptali, jak jest pak psaná, prostým-li textovním písmem, čili verši poetickými. Tu on nebohý nejsa sebou j\st, uvázl a to pověděl, že se v tom dobře nepamatuje, tak v hanbě zůstal.

Ňáký dobrý člověk učinil, když se ho jeden přespolní host ptal, jako by to historie namalována byla, na palácu jeho, on řekl: »Posečkejte medle tuto maličko', hned zase k vám přijdu,« a to pověděv, pospíšil do pokojíka bratra svého, jenž byl doktorem a pojav jej sebou na palác, kdež byl ten host, řekl: »Bratře milý, odpovídejte tomu pánu, já nemám kdy.«

Jeden král staral se, kudy by mohl s vojskem do Vlach, ale jeho blázen oznámil mu: »Eač se starati, kdy potřeba nastane, kudy zase ze Vlach.« Ta radda ukazovala oné lišky, která nechtěla jíti do peleše lvovy, proto že spatřila šlápěje mnohých zvířat, který k němu cestu ukazovaly, ale těch šlápějí, ježto by od něho zase jíti ukazovaly, žádných nespatřila. A kdyby ten král byl poslechl blázna, nebyl by zajatý ve Vlaších u města Pávia, a tak každý pán má dva blázny, jednoho, kte-rýho sám tejrá, a druhého, an sám zase od něho tejrán bývá, ty věci jsou, jenž s těžkostí lidem pomáhají, víra přej, naděje a almužna, protož přej zůstávají za dlouhý čas v těžkostech, měl ovšem víru, naději, že z nich vysvobozen bude, avšak k tomu otevřel měšec a štědře každému uděloval, pravil, že dává almužnu, která by jeho vymohla, a že každý rád vyžene od sebe svou starost. Cech a Němec ji zapije, Francouz odzpívá, Španěl odpláče a Vlach se z ní vysměje.

Jeden kavalír Francouz pobídl Vlacha zjevně v kordy (íta souboj) z příčiny té, že by v štítu svém měl nositi jeho erb; přišli tehdy obadva spolu na plac, ale Vlach jsouc chytřejší, ptal se ho řka: »Pro kterou pak příčinu pobídl jsi mně v kordy?« »Proto přej, že ty neseš v svém štítu můj erb, který jest po předcích mých, ty pak ho směle užíváš.« I zeptal se jeho zase Vlach: »Co ty nosíš v svém štítu?« Dí mu Francouz: »Hlavu bejkovu.« Vlach zase pravil: »A já nosím hlavu kravskou, nemáme se tehdy proč bíti a sekati.« A mnozí nyní jsou těm dvoum jankům podobní, ježto se o nic jiného než o bejčí aneb kravskou hlavu spolu trkají a sami sotva, člověčí na sobě mají.

Byl ve Vlaších v Mantui hrabě Hektor Miraglio řečený, ten vida státi v starém zámku knížete svého jakéhosi dvořana u svého pokoje, rád tomu byl, že dostane služebníka, neb ta chvíli měl poslati do Mediolanu a když mu poručil mésti pokoje, kázal při tom přistrojiti na stůl. Což ten nový dvořák udělal a jakkoli hrabě toho dne ráno sám jedl v svém pokoji,