však on položil na tabuli dva talíře a přistavil dvě stoličky, jednu pro hrabě a druhou pro sebe, obědvě proti sobě, k čemuž hrabě nic neřekl, nesrozuměv tomu, vo chce jeho služebník a očakával té hře konce. Když tehdy bylo jídlo na tabuli, káže sobě hrabě podati k rukám vody a posadíce se za tabuli. A sotva že se posadil, nemeškal také služebník, též umyv sobě ruce, posadil se též proti hraběti. I neřekl k tomu nic, neb byl od přirozenosti dobrotivý, a když služebník několik dobrých kouskův s pánem snědl, chtělo se mu hrubě píti. I řekl: »Pane hrabě, kdy se bude Vaší Milosti chtíti píti, neračte se styděti sobě dáti nalíti a podati.« Z čehož se hrabě velice rozesmál tak, že ten služebník vtípivše se, přinesl pánu píti a vyšed ven, více se nenavrátil zase k tabuli a jak se pak zase druhý služebník z Mediolanu domu navrátil, poručil hrabě tomuto troupu pryč jíti.

Jeden pán, vycházejíce z domu, poručil svému služebníku, aby se ptal na Davida řezníka, aby k obědu jemu drštky prodal, a potom aby za ním do kostela šel a když služebník ty drštky již u řezníka zmeškal, za pánem do kostela šel a vcházeje do dveří a právě kněz kázání činil a řka: »Co tam praví míníce David?« A ten služebník odpověděl, že jest již ty drštky prodal. Tu ten největší smích spůsobil.

U krále... stojíce při tabuli za večeře jeden starý žváč a tlachaě nezbedný, tak dlouho před stolem mluvil a tlachal, že konec jeho řečí nebylo. Ozval se král zjevně a řekl: »Daleko lepší pohodlí mají oslové, nežli králové, nebo aspoň oslové, když jedí, páni jejich jim pokoj dají a jim nepřekážejí, ale králův žádný nešanuje, nýbrž se jim ani s pokojem najísti nedopustí.«

Filip, král macedonský, když jednoho času s vojskem svým na místě veselém a rozkošném položiti se chtěl, oznámeno- jemu, že tu žádné pastvy a píce pro koně a dobytek míti nemůže, zvolal těmi slovy: »O Bože, jak jest mizerný život náš, že k li -bosíi a pohodlí našemu k vůli oslův živi býti musíme.«

Za času Jeho Milosti Císařské Ferdinanda druhého roznemohl se jeden přední pán, který v službě při dvore zůstával a ten k sobě zpovědníka, pochybujíce o zdraví svém, povolal a skroušeně se vyznal, že jest nepravě Jeho Milosti Císařské pánu svému do 30.000 kop ustranil a pobral. Načež jeho zpo-vědlník odpověděl, pokudž to zase nenavrátí, že ho rozhřešiti a spasením duše ubezpečiti nemůže, ale on zase pro Boha požádal, poněvadž není, odkud by zase hned takové peníze vzal, aby tu práci k Jeho Milosti Císařský do Vídně vážil s tou žádostí, že pro Boha prosí a jeho svatou milost za odpuštění toho ustranění a vzetí, aby mu to milostivě odpustiti ráčil. Což týž zpovědlník učinil a k Jeho Milosti Císařské do Vídně hned