stříbrné míse pečitý, tu oznámeno, že mnoho chudých pod zámkem za almužnu prosí. I poručil král Osvald ty všechny krmě v přítomnosti biskupa jim ze stolu dáti a tu stříbrnou mísu na kusy rozsekati a každýmu z ní díl dáti. Čemuž se biskup a té štědré ruce podivil a požehnal tak, že když ten král v bitvě zabit, po mnohým čase ruka jeho po smrti vždy neporušena zůstávala.

Jiný král, když jest poselství k němu z dalekých krajin přijelo i ptali se na kratochvíle královský, jako chrti, psi, jestřábi (lovčí ptáci): i oznámil král, že jim ráno myslivost svou ukáže. I ukázal místo toho mnoho lidí chudých, který živí a nimi že bude honit svého Spasitele a následovati, aby za to> korunu slávy dosáhl.

Vandrovali dva židi z Benátek do Bonony a z nich jeden na cestě umřel i žádal ten druhý živý žid, aby toho umrdlého žida jemu šifaři (plavci) zase spátkem na šif vezmouce, přivezli, čemuž odepřeli a toho učiniti nechtěli, pravíce, že jeho radši do moře vhodili, a s tou mrchou se voziti nebudou. Žid pak vida, ž-3 nic neobdrží, vrátil se od moře, kde ležel ten umrdlý žid. Rozsekal ho na kusy a vložil do soudku a těma nej-vonějšíma věcmi to proložil, tak že velká vůně byla a zase se k moři navrátil a žádal, aby aspoň ten soudek jemu převezli, že rád chce zaplatiti a sám se napřed plavil. A když týž šifaři na šifě takovou vůni ucítili, takový soudek v noci od-badnili, a takové maso z něho vezmouce, snědli a zase ten soudek zabednili. A když žid již na ně napřed očekávaje, soudek požádal, majíce soudek odevzdati, prázdný našel a tu že křesťané žida snědli, se vynalezlo' a zahanbeni byli...

Byl jeden biskup, kteréhož krevní strejc dal se do řádu, ale vystoupivše zase brzo z něho, zle a nepříkladně dal se mezi bandity, kteréž brzo ve všem převyšoval a nad nimi hejtmanem zůstával, ale že jest štěstí vrtkavé a neštěstí brzo následuje, jsouce těžce raněn při jedné a nenadále zlé okazi (příležitosti) až téměř k smrti, zpovědlníka požádal a nemoha jinšího mimo jednoho faráře dostati, jemu se ze všech svých a velkých hříchův zpovídal a rozhřešení pokorně žádal, jemuž týž farář odpověděl, že jsouce jeho hříchové těžký a velký a větší, nežli milosrdenství Boží odpustiti mohlo, že jemu rozhřešení dáti nemůže, pravil, ale on vždy žádal, aby aspoň jakéhokoliv jemu pokání uložil, že chce to vykonati. Ale ani toho učiniti nemohl a po třetí s pláčem požádal, když se světa sejde, že téhož faráře pod ouřadem jeho kněžské povinnosti zavazuje a prosí, aby jedno psaní strejci jeho, jmenujíce jej, dodal a tu lásku prokázal. V čemž mu se týž duchovní kněz zavázal a hned po smrti téhož takové psaní sám biskupu dodal, v němž bylo