přitrefilo se, že kůň jeho do vody močil, služebník ten jeda hned blízko za císařem, zasmál se a žertem řekl k tovaryši svému: »Tento přej kůň má povahu pána svého.« Císař náhodně to uslyšev, podivil se a chtěl zvěděti, proč by to mluvil a co s tím mínil. Odpověděl služebník: »Tento kůň močí do řeky, kdež prve a dosti vody jest, tak i Vaše Císařská Milost darovati ráčí těm, kteří prve již bohatí jsou.« I srozuměl tomu císař, kam by měřil, totiž že mu jakožto starému služebníku, žádný obzvláštní milosti neučinil a řekl: »Námi jest nikdy nescházelo, že ty vedle žádosti darován nejsi, nebo darové knížat a pánův nejsou těch vlastně, kteří je zasluhují, ale těch, jimž štěstí slouží a přeje, a to že tak jest, ukážiť skutečně, jakž nejprve na místo přijedeme a pořádnost k tomu míti budeme.« Což se takto vykonalo, rozkázal dvě krabice udělati na jednu formu, do jedné nakladl zlata a do druhé olova, tak aby obě jedné váhy a tíže byly, povolajíc toho starého služebníka a vzkázal mu, sobě voliti, kterou by chtěl vzíti, že jest v jednej zlato a v druhej olovo. Služebník byl v pochybnosti, ohledával, potěžkával, nevěda, které má sáhnouti, až naposledy popadl tu, v které olovo bylo a když otevřel, uzřel, že jest olovo. I řekl k němu císař: »Teď přej zjevně a patrně vidíš, že ne já, ale tvé neštěstí tím vinno jest, že jsi ode mně až posavad žádného daru nevzal.«

Císař Ferdinand toho jména první, dobré a slavné paměti, znaje to, že na učených lidech mnoho záleží, rád je zastával nebo jednoho času, když myslivost provozoval, na tom lovu přinesli mu veliký svazek listův, kteréž on rozkázal dáti nejvyššímu správci lovu, totiž jakrmistru, kterýž velice na učené a moudré lidi nevrazil, aby mu pověděl, co se v těch listech zavírá. Správce čísti neumějíc, pověděl, že jim nerozumí a na ně jaké odpovědi dáti neví. Tu mu císař řekl: »Poněvadž ty těm listům nerozumíš a mně raditi neumíš, miluj tehdy učené lidi a raddy mé, kterýž to obojí, umějí mně zpraviti a tebe učiti a nechej jich při pokoji po dnešní den, to tobě přikazuji, neb jest mně více potřeba moudrých a učených lidí k spravování jiných nežli tebe a tvých psovodův myslivcův.«

Takový též spravedlivý soudce byl císař Trajan, kterýž v plné raddě před pány Římskými, z pošvy dobyl meô a podal ho maršálkovi svému a těmito slovy promluvil k němu řka: »Vezmi tento meč ode mně a budu-li já dobrým a spravedlivým, tížívej ho k ochraně mé; pakli zlým, obrať jej proti mně.«

O císaři Ferdinandovi toho jména prvním se píše, že jednoho času měst říských při sněmu shromážděných, kterýž odavše se na přílišné hodování a k vůli byli, že věci císařství římského, na jichž to vyřízení nemálo záleželo, se poněkud pro-