nich drahách. Než se ponyjprv vyhnalo, chodil vobecní pastyjř mařtal vod mařtali ha šudýš vopjiloval dobytku špičky rohů, aby si tak nehubližili, dyž se na pastvě začnou štochat. Potom tepřiva se myslilo na pohůnčí slavnost. Ha protože rostla něhdy tráva spíš, něhdy dýl, stálo se zvykem, že se ta pohůnčí slavnost kladla huž vod nepamětnyjch časů na svatodušní pondělek. Ten den si dávali pohůnci na tom záležít, aby vyhnali ráno čim dřív, tim lip. Hdo vyhnal první, ten bul »král«, hdo poslední, bul »klepec«; teký mu říkali »nádvor« nebo po němečku »pikšvonc«. Toceví pikšvoncem nechtíl byjt žádnyj. Ně-keryj si humínil, že nepure tu noc hani spát, bdíl do půlnoci ha třebas přes půlnoc, ale potom ho spaní přemohlo, nevěděl nic a svalil se třebas na lajei, hde sedil, nebo i pod ní, ha spal do rána jako doch, dy ty druhý vyháněli, von eště nevěděl vo sjetě. Tak se mu to bdění nevyplatilo. Potom bul jistojistě klepcem. Ten den honívali teký pohůnci spíš démů. V okolo devíti, desíti hodin buli doma šicími a začeli se připravovat • na jízdu po vsi s pikšvoncem. Hu nás v Korově vzeli na to tratar ha na tom spletli z lípovyjch suků ha kotváčků takuvou jako skovávačku. To bul vlastně ten klepec, jako by se řeklo poklopec na ptáky. Dyž to mili hotovo, potom počkali haž vod-půldne šli lidi z kostela z požehnání. íčko zacel ryj po vsi, haž se to vohláchalo za humna. Toho, co poslední vyhnal, strčili ha skováli pěkně do klepce, křičíli, co jim hrdlo stačilo: »klepec, klepec — starý Berouškový čepec!« a vozili ho stavení vod staveni přes celou ves, vybírali, co jim hdo dal: vyce nebo dvě, kousek másla, něhde teký ňákyj kryjcar nebo štyrák. Nyjvéčí lermo míly při tom děti. Ty dorážely ze všech stran k trataru a chtíly pikšvonce vodkryjt. Ty druhý potom na něho volali: »Nikl, píchyj!« Ten mil skovanou v klepci hůl š řebíkem, tu vystrkoval a dotěry zaháněl. Hdyž bul vod dětí pokoj, volali zas na něho: »Nikl, pískyj!« Dělávali sme si pištěl z bezu, to sme vytlačili z mlázu duši a někeryj na ní, na tu pištěl humíl zapískat zatrápeně pěkně. Něhdy pro věcí komedii přivazovali pod zadek trataru kolečka z plouhu a potom vykřikovali, že mají vůz na třech kolech, na takuvým že jakživ žádnyj nejezdil, to že může ject jenom pikšvonc, nádvor, klepec. V Houjezdě, tám si zminouli pohůnci vozit pikšvonce na vopravduckým voze. Přivazovali na vůj napříč tři táiila za sebou a šest jich potom táhlo vůz místo potahu. Klepec na voze, kam se mil ten vopozděnyj pohůnek skryjt, dělávali teký důkladnyjší a snadlo. Chlapík si musel na voze lehnout a ty druhý na něho priklopili troky. Potom tepřiva na traky naházeli lípovyjch kotváčkii, huž jenom jako poradu. Kam přišli, vybírali na pikšvonce, hale lidi je zlobili, šudýř