vostál doposavad pálenec. Ve vodě ho nechaly den nebo dva pučit, podle toho, kerak bul hrách tvrdyj, když napučíl a pjekně zmík, pražily ho s vomaskem na pekáči a bedlivě míchaly, háby se nepřipálil. Potom ho vosolily, vopepřily a ně-kerý hospodyně i cukrovaly místo soli. Tak vidíš, Faninko, tu ten je ten pálenec na Chudou hiirku. Kdybys přišla na ten den do města, tám mu říkají pučálka. Haž ho v neděli přinese tetička na stůl, burete ho šichní dobře chroupat. Jenže po ňom byjvá velká žízeň. To tim velkýjm na rozpřáskach nevadilo. Bula žízeň, bulo teký co pjít a veselí přibyjvalo. Dyž nebul volnyj tanec, aspoň se zpívalo. Divčata hrávaly, kerá to dobře humíla, na rozpravovač. Vobalila si ho škarkou papíru, přiložila ku popovřenyjm pyskom a hlasitě doula. Znílo ta jako trubička.« »Tuto já teký humím,« přerušila dědův výklad Marina. »Mlč, neskákyj děrečkovi do řeči,« napomínal ji Gabriel. Děd se vyrušiti nedal. Pokračoval: »Hodně zábavy naděláno, že chlapsí na konec přástek dynovaly na dívčatech vázanky, co s nima přivazovaly len nabalenyj na kůželi. Někerý mívaly na to jen kalounek, někerá drobet parádnyjší šotyšku, ta bula barevná, na prst široká, bablněná; nyjvíc mívaly vlněný ha-rasky, v harventě modrý, v masopustě červený a strakatý, holt veselyjch barev. Yo tuty chasníci nyjvíc stáli, hale divčata teký buly na ně nyjvíc skoupý. Vymlouvaly se, že si je muší skovát napřesrok. Taktak, že si nechala někerá vodříz-nout kousek na píď, to si chlapec přivázal k návěšce na bjič, nebo na dje pídě. Takuvyj delší kousek překládali na půl a přivazovali na krumpolec hovadu z tý půvěry, háby mu neuškodil hourok. Někerá teký po velkým vymlouvání a zdrhání pustila jim harasku celou, ha to bulo bezi chlapsi nedyj-matám. Každyj chtíl kousek, někerýmu zas ho nechtíla divče dopřít. Nastala tahanice a strkanice, něhdy to i hodně mlasklo, karak chasňok dostál vod divčí, hdyž bul tuze smělyj. A z toho smíchu a nový zábavy, haž se šecko vohláchalo. Hrály se teký společenský hry, s keryjma se mohlo bezi štyry stěny, jako na třijček, na barvy. Chlapsí se rádi chlubili před divčátama si-láckyjma kously nebo si vzpomínili na šelijakyj nesnadlyj tělocvik.« — O pučálce a Chudé hůrce, o pálenci viz popis a výklad Zíbrt, Smrt nesena ze vsi (Veselé chvíle v životě lidu českého, svazek 3), Praha, 1910, str. 38 až 40. — Str. 49—53: Starý Chod však se nedal vyrušiti ze své míry a dětem k vůli už odbočoval od hlavního výkladu: »Vokazovat huž vám, to já staryj nemůžu, hale aspoň vám vo tom povím, abyste věděli, co a karak byjvalo. Tak si něhdy zmyślili bezi chasou sebrat hustý steblo slámy ze zemi, hale rukama se při tom nedotknout půdy.« Na to dědovo slovo Gabriel vyskočil a dru-