hové jeho za ním a již to zkoušeli. Místo stébla položili na zem třísku hoblovačku. Chlapci se strkali, každý chtěl býti první, ale brzy miěli dost. Jeden po druhém byli hned na hromádce. »Hrómši, hdo by to bul řek, že je to tak nesnadlý! odsnažil si Gabriel, když se mu pokus ani po třetí nezdařil. »Pfovím vám jinou hračku, podle zdání nepatrnou, a bure eště nesnadlyjší,« pokračoval stařec. »Shyjbnutyj člověk vo-točí se devětkrát na patě na jednu stranu a potom má najít dveře. To se podaří málokomu. Dělá se to tak: Položí se na zem dřevěnyj talíř. Chlapec se shyjbne, vyzvíhne talíř levou rukou; pravou se veme za levý hucho a levou s talířem prostrčí nad pravou. Tak drží talíř a devětkrát se votočí. Hdyž chce potom jít ke dveřom, motá se, měří třebas k loži nebe» ke kamnom, "a poráží šecko, co mu přídě do cesty. Stálo se i, že chlapec zvrátil dĺžku s pomyjema!« Tento kousek již chlapsi nechtěli zkoušet a děreček přidával: »Pěkný bulo dělat smyky. To postavili dřevěný vědro doprostřed sencí. Chlapík se přes ně položil naznak, vyhodil se nohama nahoru a na druhý straně stál na svyjch nohách. Teký to bulo těžký dost, hale buli chlapsi, že to hudělali třebas třikrát za sebou. A hdyž huž hu toho sme, eště vám povím jeren takuvyj staryj tělocvik. Tomu se říkalo lámat most. Museli byjt na to štyří chlapsi. Dva klekli na zem ha vopříli se vo ruce, jeren hlavou sem, druhyj táni. To bul most. Třetí si k nim stoup, vobrácen zády, štvrtyj stál na druhý straně vobrácen čelem. Třetí pád naznak přes řibety chlapců s nohama do vyjšky, ten štvrtyj na to cekal a chutě ho chap za nohy nad kotníky, vobrátil se s nim a padli voba znova zpátky »na most«, na chlapce klečící. Tím dostál se ten třetí na nohy a chap von íčko teký tak za nohý toho štvrtyho. Tak si to vopláceli několikrát za sebou, haž se dost zvondali.« »Děrdčku, tuto nám musíte vokázat, my to burem bezi chlapsi dělat,« žádal Gabriel. »Haž burete věcí! Karapak byste jeren druhýho hudržíli?« odmítal stařec. Ale tu najednou přidal hlasu, zahrozil prstem na chlapse a prohlásil: »A íčko huž dost, vy pokušitelově! Já bych pro samý vaše nápady a votázky nedopověděl hani, co sem zacel. Hdepa sem přestáli« »Nu, vo tom, že se na Chudou hůrku nesmí tancovat!« připomínala otci sama paní myslivcova. »Dobře, dobře!« chytal se dědeček ztraceného konečku. »Muším vám tera húed řect, že si naše chasa nenechávala ten tanec jenom tak hujít. Protože se nesmílo v postě tancovat, voddělili voni ze zábavy vo Chudý hůrce tanec a postrčili si ho dopředu do masopustu. V Korově vybrali si na to huž něhdy dávno druhou neděli po Třech Králích. To se moh každyj na počátku masopustu vytancovat do vůli. Říkali tomu prášková -muzika. Ta