patřila eště ke spouštění přástek vo Chudý hůrce. íčko slyj-chám, že v Korově mají práškovou muziku doposavad, hale kladou jí na všední den, na středu před masopustem. Muzikanti přídou si sami pro prásky, karak se hde konají podle věku, třebas na dvojí nebo na trojí ve vsi, vodvedou je do hospody a hrajou ten večer dprmo. Divčata sou voblečený jako v práskách, nyjvíc v piivědkovým šatě. Chlapsí mívali bílý zástěry pjekně skládaný v ryjhy tak aa štyry prsty, hale to huž přestálo. íčko don chlapsí jako jinyj večer ve všídni. Hdýž prášková muzika zahrála dokola, první tři tanečnice míly za šecky druhý zvláštní povinnost. Ta první platila na svíčku, druhá na žbán a třetí na koštiště. První dje buly rádi', hale ta třetí se vohlížela; na koštiště neehtíla žádná tancovat a Přece kerou vzeli, musela jít. Ty tři vece potom podali na rozloučenou hospodyni, hde se prásky konaly jako náhradu. V práskách se dlouho svítilo, to znamenala ta svíčka, teký se vy-pjilo navečer hodně čerstvý vody — na to bul novy j žbán, a po skončení přástek každyj večer bulo třeba zametat pozdeří. Proto bulo třetím darem pro hospodyni koštiště. V Houvězdě mívaly pred dvaceti, třiceti lety rozprasky ve vší dní den, hdy se vopravdu přestálo příst, a to byjvalo v pátek, protože v sobotu a ovšem v neděli prásky nebyjvaly. V Potřekově říkali rozpráskám spouštědla. Místo končit říkali spouštět prásky. Tím to vostálo šeeko na Chudou hůrku. Tak byjvalo koncem přástek hu nás na celým Chodsku, jenom v maličkostech zavedli si někde něco jinač.« Srv. Zíbrt, Toč se a vrč, kolovrátku, obrázky z přástek bývalých (Veselé chvíle v životě lidu českého, svazek 1.), Praha, 1909, kdež vylíčen obraz starodávných přástek s obrázky. — Str. 156—161: Děreček si souhlasně dvakrát třikrát pokývl a jal se vypravovat. »N á š e stará muzika! Škoda věčná, že tak zbůhdarma pominula! Huž jako děti jednávali sme si houdka nebo dudáka a huěili sme se tancovat i zpívat, karak sme to vídali hu velkyjeh.« »Děreěku, vy humíte teký tancovat?« vyrazila ze sebe udivená Marina. >Karapak by ne?« zasmál se děreček a dodal: »Hale při tuty plechový muzice by bulo škoda vondát nohy.« »Jakýpak ste to tera míli muzikanty?« nadhodila zase Mařenka. »Ty dva hlavní sem vám huž menoval. Buli to houdek, co hrál na housle, a dudák nebo puklař, ten hrál na dudy. Z tich vobou jeren buď spravil celou muziku sám, nebo hráli voba dohromady. Hde chtíli muziku hlásnyjší, přibrali eště piskače, ten hrál na kladnet. Na bohatý svarby zvávali piskače dva, takže potom buli muzikanti štyří. Takuvá byjvala naše stará muzika. Hdyž buli chlapi podle toho, že humíli každyj svůj íštru-ment do ruky vzít, zazpívalo se jim a ty zahráli, že to v člo-