věku každou žílou hnoulo. Hdo nebul dřevěnyj, musel se roz-kurážit, zpívat i tancovat. Tak potom při našich stary jch muzikách písničky jen pršily a housličky s dudarna švátořily — mílo poslouchat! Do tance se napřed zpívalo, potom hrálo verš za veršem. Hdo tu a tu písničku eště neznal, snadlo se jí při muzice nahučil, a mladý to chytali vod staryjch. Při starý muzice nihdýž se nemohly písničky zapomít. Tak se dílo, že hu nás zpíval hdo hubu mil. V hospodě na svěckyjch písničkách lidi si cvičili hlas i notu a humíli potom i v kostele zazpívat, jak se patří na věřící lid. íčko ta plechová muzika — to slyšet jen pr, pr, pr, pr, pr, zpívat se při tom nemůže a tak nám plechová muzika zabjila zpěv. Ha k tomu ke všemu muší mít tuty muzikanti partesy, hdoví hde a hdo jim ty kousky skládal, a tak hani nevíme, jak se k nám s tim vkrádá cizota.« Děreček horlil, jako by se vadil. Oddychl si trochu a pokračoval: »Ha druhá věc! Stará naše muzika šla svorně ruku v ruce se starodávnou spořivostí. Chasník dal muzikantom dvacetník a moli za něn tancovat do rána. Druhy j mu tenkrát stačil na houtratu. íčko potřebuje na jeren večer kolik zlatek a to prázdní kabzu takuvýmu dělnýmu lidu. Náš zpěv a naše muzika — to poznal člověk, že je to- naše, ajť slyšel zpívat nebo hrát. Mívali sme tu teký íštrment jeren, co byjval voblíben hu našich bratrů Slováků v Uhrách, myslím, c y m bál.« »Dě-rečku, copa je to?« ptaly se všecky tři děti najednou. »Teký pěkná muzika, do tance i ku poslouchání, a hlavní věc, že se teký při cymbálu zpívalo. Muzika zníla z cymbálu hnedle jako slyšíte ve škole z pana huěitelovo fortepiána, hale celyj nástroj bul dělán jinač. Bulo to jako hodnyj val na nudle s dvojím dnem. Tak povstala dutina, v tý se zvuk zesiloval. Nahoře buly nataženy struny drátěný, tenčí, tlustčí, ha pod nima sem tám stály delší, kratčí kobjilky. Podle tich kobjilek zas bul vyšší nebo hnižší tón, kleplo-li se na strunu. Cymbalista musel byjt mistr, háby dobře zahrál; musel semtám hledat každyj patřičnyj tón. Na to mil dje dřevený lopatičky, ne delší než násadka na pera. Konec jejich držíl mezi prsty ha lopatkama klepal na struny. Přitom mu ruce čerstva běhaly ha skákaly po cymbálu semtám, semtám,« »Děrečku, znal ste eště někerýho takuvýho cymbálistui« zví dal Gabriel. »Znával sem jedinýho jednoho, bul tuvocajt z Péci a humříl vopuštěn i skoro zapomenut, není tomu dávno. Dobrýho člověka teký tak potlačila zrovna ta plechová muzika. Gymbál se mladyjm nelíbil, přestáli ho zvát k muzikám, chuďas ztrácel živoby-tíěko, ba než humříl, krobotí eště se jeho humění smíli. Poudám, pro náš kraj nechcasná plechová muzika!« »Děrečku, copak nemoh ten cymbalista jako ty šumaří jít sjetém a tak