si hledat živobytí?« ptá se soucitně Faninka. »Ne, to nemoh! Ten jeho nástroj bul tuze těžkyj, a člověk bul ve vysokým věku, bul rád, že chodil.« »Chudák stará!« povzdychl Gabriel upřímně. A hned se zas obrátil na děrečka. »Dudáka ste teký ně-kerýho znával1?« »Ba právě! Cely j tucet bych vám jich moh vyměňovat. Dyjt za stara každá vesnice mívala dudáka nebo houdka;1 v někerý buli šichní tří, dudák, houdek i piskač, Hu nás v Kôrové byjval ňákyj Pecák, patrně asi pocházel tuyo-eajt z Peci. Bul to takuvyj drobnyj mužíček, vočičky mu jen hrály, dobryj muzikant a šprýmař eště lepcí. Mil ženu Pe-candu, ta bula proti němu žencká velká jako kylisar. Smávali se v Korově, když Pecák něhdy hrával přes pole, že si Pecanda v noci pro něho chodí a vodnese si ho se vším s dudama na řibetě domů. Kam dudák vkročil, tam byjvalo veselo nejen vod muziky, hale i vod žertů a chtipii. Lidi to míli rádi a míli za to pro tuty naše muzikanty huznání! Dudák moh sednout šudýž za stůl jako doma. Háby nemíli nouzi, dyž nebyjvalo ťůlik muzik a málo se platilo, naši předkové vyštípili jim zvláštní požitek, jako by buli ve službě vobci. Hdyž přišel masopust, dudák' a houdek nebo šichní dohromady chodívali si po vobilí. Šli chalupu vod chalupy po celý vsi, všudýž zahráli a za to dostáli misku vobilí. Presyjpali si je do pytlů, kam kerý patřilo, a dyž buly pytle plný, někeryj hospodář jim je vodvez na mlyjn nebo démů. Tak vobeházeli vesnici za vesnicí, haž míli na chleba pro celyj rok. Sak si toho dobrý lidi zasloužili! Buli z nás a vostávali naši. Muzice i zpěvu i šelija-kýmu šibalství huéili se zároveň a jeren vod druhýho. Hale dyž přišlo zle, buli teký na pomoc, hde i jak bulo třeba. Snad si pomatujete z loneký zimy, jak mamička po večerech čítávala Psohlavce, co napsal pan Jirásek. Tám dudák Řehůřek Jiskra byjval Kozinovi platným pomocníkem i moudrým rádcem, když mu bulo nyjhůř.« Za těch výkladů starcových najednou se ozvaly na síni kroky a několikerý hlasy. Sumáři vstávali od oběda a odcházeli. Na pavlači se ještě jednou zastavili, chopili se každý svého nástroje a zahráli na rozloučenou. Hrajou, hrajou — děreček s pohnutím vstává a poslouchá — ano, ano, je to »jeho« písnička, »Vyrostla mně bílá růže, já jí trhat nebudu . . .« Není původu chodského, ale je stará, prostonárodní česká. Ta písnička usmířila děrečka se šumaři do té míry, že sáhl do kapsy pro kožený sáček a, dal z něho vlastní rukou sumářům po dvacetníku. Dobrák stará netušil, že to na něho polécel pan myslivec, smluviv s nimi tajně v če-íedníku, aby tu píseň na rozloučenou zahráli pro podívanou, co bude děreěek říkat. A děreěek se chytil na tuto topinku . . • O dějinách selské muziky dudácké viz Zíbrt, Hrály dudy,