vedl si podivnou nevěstu domů. Družky nevěsty volaly prý na ni odcházející: »Nepovídej sestro, k čemu je máta dobrá!« (Máta, vonná bylina všude na lukách a mezích rostoucí čarodějná rostlina v rukách »Bílých Panen«, která bývá trhána s účinkem v noci sv. Jana Křtitele.) Nevěsta varovala svého ženicha, že bude nešťasten, avšak on byl tak láskou k ní jat, že jí nepropustil. Doma jej pak sama prosila, chce-li ji opravdu za manželku, aby jí nikdá ani hrubého slova neřekl. Dlouhý čas žili spolu v lásce a míru. Avšak nic netrvá na světě věčně. Při jakési mrzutosti řekl jí nadávku, v tu chvíli však zmizela. Nešťastný mladík ji hledal, až ji zas nalezl na »Hradišti«, odkud se s ním po dlouhých prosbách navrátila.

Nyní opět žili spolu v lásce a spokojenosti. Neštěstí však, které jemu předpovídala, se přiblížilo. Jednoho dne % rána prosila jej žena slzíc, aby se oděl do smutečního šatu. Uposlechl ji, ač s podivem a tajenou rozmrzelostí. Pak odejel na pole s koňmi, náhodou vraníky; tam se mu však koně splašili, a on, chtěje zastaviti, byl stržen pod brány, tělo jeho rozerváno, a on zabit.

Manželka při pohřbu mužově naříkala. K družkám »na Hradišti« navrátiti se nesměla, protože s ním byla šla po druhé. Tu na hrobě mužově hrabala, až se dohrabala ke truhle, na níž mrtva klesla. Byla pak s ním zasypána v témže hrobě... Babička, která mi tuto smutnou historku vyprávěla, vypukla v usedavý pláč... Jo, jo, vdát se, je vdát, ale odevdat se, za starodávna to ženy neuměly. Ty neznaly ještě safraportskýcli pohodlných rozvodů. Bože spravedlivý, mě netrestej. Kdyby t atik vstal z hrobu, ten by se podivil a kývl by na mě: »Mámo, nebuď v tom převráceným světě, nebuď, a pojď za mnou ...« A já (rozplakala se babička), já že taky jistojistě za tím dobrým člověkem brzy přijdu. Pomoz Pámbu, co ještě by na mě čekalo!

Až se budou, mladý pane, ženiti, nevybírají, ať nepřeberou, jako ten selský synek s čarovnou vílou. Vony ty bílé panny v městech jsou horší, nežli Bílé Panny na »Hradišti«. Můj syn, doktor, už po druhý je rozvedenej...

Z rukopisné knížky vojenské z 18. stol. vybírám pověreéná za-žehnavadla a zaklínací modlitby. Snad nechybím pravdy, že jsou to dosti otrocké překlady z, předloh německých a latinských. Válka sedmiletá poskytla vítanou půdu, aby mohlo bujeti pod rouškou zbožnosti podobné bejlí nezáživné a jistě ne-