Ach, smrti, pročs tak jizlivá, příliš ukrutná, zuřivá1? Co myslíš, co provozuješ, že žádného nešanuješ!

Učeného i sprostého, bohatého i chudého, neušetříš vojáka, tak i bídného žebráka.

Ostrou kosou je podtínáš, nenadále z světa snímáš, loučíS upřímné manžely, milé a věrné přátely.

Otce, matky k naříkání přivozuješ k pláči, lkáni, když jejich rozmilé dítky násilně stínáš co kvítky.

Aniž jejich nevinnosti šetříš a věku mladosti, všechny žalostivě bereš, pravé, slepé k sobě hrneš. (Ze Zhoře.)

Jak přišla poslední má noc, tu mělo všechno soužení, ach, dlouhá bolestná nemoc, buď Bohu chvála, skončení.

Když jsem v mé nemoci truchlel, strachem z lůžka zemdleného v svém duchu jsem si zpomněl na Vykupitele svého.

Ach, Bože můj, ach, Bože můj, proč opouštíš syna svého! Ach, Bože můj, ach, Bože můj, neopouštěj mě bídného! (Zpívá se ráno, než se odchází s mrtvolou z domu. Ze Zhoře.)

Ach, líto mně, líto velmi od vás, od vás odjíti, moji roz-milí přátelé, vás, ach, vás opustiti; nebo sem zde v svornosti, v lásce i upřímnosti vždycky s vámi živ býval. Ještě bych si vinšoval, smrt mi toho nechce přáti, než abych mašíroval. Protož se s vámi loučím a Bohu vás poroučím, dobrou noc vám všem dávám a poslední (pozdravení), neb do věčnosti musím. (Zpívá se večer v domě u mrtvoly. Ze Zhoře.)