domů, sotva dechu popadajíc, vypravovala, co se jim přihodilo. Hned tam někteří mužští spěchali, aby to shlédli a pohřešovanou dívku hledali i volali ji a pátrali po ní, nemohli ji však v noci naleznouti. Až druhý den byla teprv nalezená uto^ nula, mezi kořeny a křovím u břehu zapletená a studená. (Vypravoval Frant. Škořepa.)

Děd Michal z Malých Horek u Strenic v Mladoboleslavsku mlel v Zámoisti ve mlýně obilí na mouku. V noci domleil i sebral se a šel domů, aby si časně ráno pro mouku jel. Když šel vedle Jizery, něco z vody vyjelo a k němu se přiblížila nějaká černá postava. Jaká byla, nemohl pro tmu rozeznat a také ji dlouho neprohlížel, nýbrž zrychlil kroky a čerstvě pospíchal po cestě k domovu, aby té černé postavě ušel. Ale černá postava spěchala neustále za ním, jsouc jen několik kroků pozadu. Že vyjela z vody, vzpomněl si Michal na vodníka i na všecky pověsti, které o něm kdy slyšel a obešla jej hrůza, ale nechtěl se bát, čerstvě stupal ke Strenicům, ani se neohledna, ani nepro-mluvě, jen po straně pokukoval, jde-li ten někdo ještě za ním. A ten pořád za ním následoval asi půl hodiny cesty, až přišli k mlýnu Podčejku blíže vodní strouhy, která ode mlejna teče. Tu ten někdo* počal se na Michala sápat, až ho chytil v tejle. Michal se mu vyškub a utíkal, co mohl, dále. Ten někdo dal se tu s cesty v levo ke strouze a tam to do vody šplouchlo, jako když by tam velký kámen shodil a bylo slyšet notné zachechtání. Míchal si oddechl, nevida více žádného za sebou. Ale spěchal až domů a domů přišel mokrý a zapocený od chvatu a běhu. Hned to vypravoval, dokládaje: »Já hned poznal, že je to hastrman, ale neudělal mi nic, jen mě hodně prohnal a kdyby jsme přišli blíž k vodě, byl by mě chtěl utopit, ale já šel pořád co nejdál od vody a útek mu.« (Vypravoval mi vnuk Michalův roku 1880.)

Hra na vodníka. Děti, chtějíce si hráti na vodníka, jemuž hastrman říkají, počítají se nejprve, při čemž první vodník se ustanovuje. Pak zavedou zvoleného vodníka do prostřed nějaké kotliny a není-li na místě takové, naznačí se kolo na zemi, kteréž rybníkem neb kalem nazývají. Vodník uprostřed tohoto kalu číhá, aneb opodál na slunéčku se' vyhřívá; mezi tím běhají hoši buď okolo rybníčka aneb doň vběhnou, pitvoříce se, jako by se koupali a zpívají: »Hastrmane, tatrmane, dej kůži na buben; budeme ti bubnovati, až vyjdeš z vody ven.« Pospolu s hochy přibíhají děvčata ke kraji domnělého kalu a jako by praly zástěry, mnou je, zpívajíce: »Peru, máchám, mydlím plínky — dělají se mi bublinky.« Vodník, koho při tom může chytit, chytá a do prostřed kalu odvádí, kdežto každý tak dlouho musí zůstati, až všecky hrající pochytá. Lapnul-li již