nejposlednějšího, tu hned všickni vyběhnou z dolu neb z kruhu ven a ten poslední stane se vodníkem, a hra počíná znovu, což se do libosti opakuje.

Tuto hru viděl jsem na několika místech v Boleslavsku hráti, a sám jsem ji jako žák okolo r. 1840 se spolužáky hrával. Později jsem ji napsal a dal vytisknouti do »Štěpnice«, příloha ke »Škola a život«, roku 1857, svazek III.

V archivu města Vysoké nad Jizerou uložena sbírka lidového podání, z něhož otiskuji patrně umělou, znárodnělou písničku na nápěv: Vdejte mě, matičko, pokud jsem mladá... Proti něžné poesii starých národních písní — prosa, holá prosa!

1. Proč za mnou, Honzíčku, tak dlouho chodíš, nechoď tou cestičkou, ty po ní bloudíš. Matička nedá, na tě se hněvá, že já mám tisíce, že mě ti nedá.

2. Má zlatá Nanynko, ty roztomilá, že já jsem chudobný, o tom's věděla, mohla's to říci hned z první chvíle, nemusel sem bloudit za tebou déle.

3. Pěkně ti děkuji za tvoji lásku, nechci k tobě chodit, zlatý obrázku. Půjdu k muzice, dám si vzhůru hrát, že sem mou Na-nynku přestal milovat.

4. Vždyť tě nemusí dát matka žádnýmu; může si tě nechat doma do křenu. Půjdu do sálu, jako hodný host, kam se jen obrátím, hned mám holek dost.

Léta 1558 v pátek po sv. Antonínu při shromáždění vší obce stalo se snesení o zvonění a o placení od funusu od téhož zvonění. A na tom se všickni společně snesli, aby bylo placeno od prostředního^ a menšího zvonu 4 groše míš., a když by se »potrhalo velikej« na kostele, tehdy 6 gr. míš. A sumou ode všech 11 gr. míš. (Poznámka písařova:) »Ale málo jest, mělo by bejti vo 2 gr. více.«

Jindy usneseno, že od velkého zvonu k obci má přicházeti 1 groš bílý od, každého funusu. Patronem kostela byl totiž majitel panství Lanšperského.