žen a dole cípatě zakončen, tak jako široký, k ramenům splývající límec kolem krku.

Euce má šotek zdánlivě založeny v bok, ale spíše se opírají stranou o zakulacený bříšek a celá rozkročená postava je jako v polosedu při smíchu ohnuta. Široké nohavice z pruhů sešitých spodků — dosti do šířky »nadíváných« —sahají jenom po kolena, a na nohou má »šotek« nízké, nahoře nepřiléhající střevíce.

To je celý jeho přírodopisný popis. Co as votieký šotek působením silné autosug-estivní víry v jeho moc dokázal? Cí ruce jej zhotovily? Z které asi doby pochází? Kolika pokolením sloužil?

Podle starobylosti kroje dalo by se souditi na slušný jeho věk — docela stejně jako podle obdobného nálezu na Kaplířově statku v Neustupově. V tom případu jednalo by se u votického šotka as o dobu tří století.

Je-li tomu vskutku tak — ať nyní — po 300 létech přinese tento šotek Voticům rozkvět a štěstí!

Čelist lidská se dvěma zámky. Po přečtení a delším promyšlení článku »Spodnia čelusť člověčia s dvama z.ámkami« s prvopočátku se mi zdálo pravděnepodotoné, že by zmíněná operace byla provedena na člověku živém; ten by sice byl měl z toho smrt, ale zajisté ne okamžitou, že by byli mohli pachatelé mrtvolu hned zaházeti kamením. Spíše vidím v tom justifikaci posmrtnou, pochodící z pověry-Jak známo totiž, věřil lid, že mnozí zemřelí z hrobů vycházejíce lidi trápí můrou, je straší, neb i škodu působí. Vůči takovým mrtvolám různě se zacházelo. Buď vrazili do hrobu kůl, jenž. mrtvolu proklál, neb, jak jsem nalezl zápisek v jednom archivu farním, dala církevní vrchnost mrtvolu ze země svěcené vyhrabat, pak i rakev a všechnu okolní zem, načež se hrob ten za-házel kamením, aby v něm nikdo více pochován býti nemohl. Mrtvola byla vydána brachio saeculari, jenž ji s rakví a se všemi při vykopání upotřebenými nástroji na hranici obecní dal spálit a popel do potoka hodit. V případě tomto, ač se udal asi před teprve 220 roky, se mezi lidem žádná zvěst nezachovala. Podobně si vysvětluji případ slovenský. Jak pan pisatel sám praví, jmenuje se sousední hon- »Cigánka«, a »predsa, že by na »Cigánke« boli kedysi cigáni bývali, a odtiaT že by hon mal názov, to dla terajších okolností nenie pravděpodobné.« — Snad někde v poli, neb i v některé sousední dědině zemřela cigánka, kterou lid tamní pochoval. Brzo potom povstali mezi lidem po-