Zvláštní pozornosti zasluhuje úbor žen ? ouvodu. Oblékaly se do černého^, soukenného pláště, který se také půjčoval a přes ramena dozadu přehazovaly šátek bílý z domácího plátna, na rozích červeně a modře vyšívaný, který se na ramenech pouze přišil nebo přišpendlil. To slavnostní roucho musilo býti velice podobno kuolarinu morayských Hrvatů, o němž A. Malec v Čes. Lidu IX. č. 1 píše jako o> nejkrásnějším kuse hrvátského kroje. Marně jsem se po něm pídil. Tak s mnohými skvostnými kusy lidového' umění a kroje beze stopy tu zmizelo.

Když jsem hledal ve svých starých poznámkách, našel jsem zápis smíchovského podání o původu fidlovačky. Snad víte, že Smíchov asi do roku 1860 bylo slavné sídlo ševcoviny; v každém domě bylo několik rodin ševcovských (a domy byly tenkrát malé), v nichž se pracovalo do stánků (»v lesíčku« před Oujezdskou branou) a pro vojsko. Proto fidlovačka bývala za mého dětství z nejslavnějších dní výročních (u nás v domě byl švec, jenž v ten den vystavoval za oknem ševcovské nádobí drobné a večer iluminoval pomocí známých ševcovských koulí). Smíchovská tradice přimíchala známý pohádkový motiv. Jednou udělal jeden švec králi darem pár střevíců. Král se podivil krásné práci a ptal se ševče, čím provedl pěkné ozdoby na podešvích. Švec že fidlovačkou. Král mu tedy dal stříbrnou fidlovaěku. Ale k tomu daru se hlásili všichni ševci a nemohli se dohodnout. Tu šli tedy na nuselskou louku, nejsilnější švec hodil fidlovačku do výše* a kdo ji chytí, toho měla být. Švec ale hodil ji tak silně, že se ji nedočkali. A od té doby chodí ševei na nuselskou louku každý rok v ten den se dívat, nespadla-li ještě.

Článek prof. Čeňka Zíbrta »Zbytky českých písní národních z XVI. do XVIII, věku«, otištěný v C Č. Mus. 1888, při-pamatoval mi, když náhodou dostal se mi do rukou starý Kancionál z r. 1685, vytištěný v Žitavě, že i v něm při četných písních náboženských užilo se nápěvu počátků národních písní.