Táborita.

Dost se psalo a ještě více povídalo o starém Mařatkovi z Vysokého, zvaném »Táborita«. Neříkali mu dříve tak ani ve Vysokém, ani po okolí. Páni z, Prahy ho tak okřtili o Národopisné výstavě, na které se stařík těšil značné pozornosti všech. Jinak mu říkali »starej Mařatka«.

Byla to prazvláštní postava* svérázná, ojedinelá. Pamatuji ho' již jen jako starce s nachýlenou šíjí, oholených, vrásčitých tváří, což zřídka kdy u nás pod horami bývá viděti. Na hlavě měl ve všední den placatou čepici a v! neděli poděibrad-ku. Na špičce nosu veliké brýle, sloužící dobráckým, modrým očím. Vyřezávaná dřevěnka byla nerozlučným jeho přítelem při práci i odpočinku. »Pejpal.« od spaní do spaní... »Šeucoval« až do smrti — po stáru. Vysoká bota s holinkou, dokonale prostorná a postavená ručně »starým Mařatkou v Vysokým« byla hledána po šíru daleku. A také vydržela. »Do smerti smer-toxicí a eště pro mňoučata.«

Mařatka byl vlastenec, horlivý, staromodni vlastenec. Čítal v starých kronikách — uměl je téměř do písmene. Za dlouhých, zimních večerů, když »metelice« skučela kol malých okének, »jakoby se čerti ženili«, sedával pan mistr u verpánku při matném plameni petrolejové lampy. Hlavu v dlaních, brýle na nose, se zápalem vždy znovu a znovu precital od první stránky své drahé kroniky. A hlavou jeho táhly sny o Žižkovi,

0 tom drahém Žižkovi, který mu byl nade všeckoi

Chodívali jsme ? němu někdy »na pobyť« a poslala-li nás máti »s krůtama« (roztrhané boty) na správu, hned tak se nás nedočkala. Mistr Mařatka měl děti rád. Ukázal, kde co měl zajímavého, a byl-li zvlášť svátečně naladěn, shlédli jsme

1 staré pergameny cechů vysockých, pestře pomalované barevnými iniciálkami a černající se drobným, pro nás tehdy naprosto nerozluštitelným švabachem.

Před Vánocemi hýly naše návštěvy nejčastější — — Mářa tkovic měli Betlém. Byla to krása! Po dvou stranách světnice pod stropem vznášela se jako fata morgana miniaturní krajinka, bůh ví z kterého dílu světa, ale pan mistr říkal o ní, že je »tu vod nás«. I »Kokrháě« (Kotel) tam byl, »Třický vercha«, »Marinku kříž« (při narození Kristově!) — všecko, všecinko; »celý hora«. Města s pyšnými hradbami a věžemi hrdě vypínala se na vysokých skalách. Před branou vždycky stálo několik stromů, hlavně palem (v Krkonoších!) a pod