dejte, pro jeden groš nebo pro dva jistě neschudnete. Pán Bůh vám to odmění v tom nebeském ráji, kde svatý Řehoř prebýva, Pána Boha chváli.

Po skončeném zpěvu vystoupil žáček s pokladnici a vyřizoval takto: »Vzkázal vás pan učitel pozdravit, abyste mu poslali kopu vajec, mandel peroutek (kosinek), a nám abyste dali několik bílých na papír.« Žáčkové byli všady rádi viděni, na mnohých místech častováni, a s kabelkami dvakrát třikrát za týž den do školy se vraceli, aby příliš těžko nebylo. Veliké záliby, jakouž žáci v koledě svato-řehořské měli, užil opatrný učitel ? tomu, aby jich ? bedlivé návštěvě školy přidržel, vy-hrožovav přes celou zimu, že kdo školy pilen nebude, po koledě nepůjde.«

Až potud kan. Ehrenberger v řeči své o koledách řehoř-ských. Doplňkem toho uvedeno budiž, co týž kanovník spisovatel píše v úvodě povídky své »Medák a Voštinák« (Sebrané spisy díl IV.), jejíž děj koná se na horách žďárských, tudíž blíže rodiště Ehrenbergova. Tu popisuje týmiž skoro slovy koledu ře-hořskou a praví o ní, že »tato koleda, že ji odbývali žáčkové, bývala lidu velice milou.« Žákův kolędniku uvádí tu šest; »čtyři silnější nosili v kabelách vejce, pátý ukládal peroutky do rákosové mošny čili do sotoru, a šestý dělaje řečníka, opatroval pokladničku, do níž co se sešlo, měli žáčkové od cesty. Koleduíci vcházeli do stavení zpívajíc© píseň. Po zpěvu opovídal se řečník takto: Vzkázal vás pan učitel pozdravit, abyste mu nadělili tři kopy vajec, čtvrtou peroutek, a nám pátou na papír.« Žáčkové byli všady vlídně přijati, na místě ne jednom i počastováni a pocházeli dobře. V pokladničce mívali měďáků celou přehršel a koledy donesli hojněji, nežli kdyby kdokoli jiný po ní byl chodil. Chlapci poněkud odrostlejší, všickni bez rozdílu, měli na koledu laskomin plné kapsy. Než vypraviti všechněch nebylo lze. A proto míval pan učitel úlohu dosti nesnadnou, aby jmenoval koledníky po chuti a ke spokojenosti alespoň většiny, anož všem se zavděčiti bylo zhola nemožno. Avšak pan učitel držel na praktiky, zděděné po předcích v úřadě a tak ještě nejsnáze ušel pomluv, alespoň od lidí povážlivých. A v čem vlastně záležela ona praktika osvědčená! Předem hleděno na mundur, ale jen potud, co by kolínští a loketští nekoukali z oken, a potom aby měli koledníci obuv, kterážby celodenní pochůzce za sněhu již roizbředlého beze škody zdraví odolala. Dále obrácen zřetel, aby žáci, kodedníky jmenovaní, byli, ne-li právě nejlepšími, alespoň žáky dobrými. Konečně muselo jmenování býti takové, aby s polovice byli koledníky synkové osedlých sousedův a s polovice chlapci domkářův a podruhův.« Tak popisuje kanovník Ehrenberger koledu řehořskou.