Chceme však ještě dodatkem zmíniti se zde o jiné hře žákovské, o které týž spisovatel zmiňuje se v řeči své »Škola církve dcera«. Píše totiž: »Ještě jiného prostředku měli tehdy učitelové ? ruce, aby žáky ? pilnému chodení do školy přiměli. Tehdy byly v obyčeji taik zvané posvátné hry, zvláště o umučení a o vzkříšení Páně, ježto v neděli Květnou a v pondělí velikonoční odpoledne od žáků v kostele odbývány jsou tak, že každé dítě jedno po druhém několik veršíků vyříkalo, až celá báseň skončena byla. Takového říkání v kostele podobně jen pilným žákům jako za odměnu se dostalo; a veršíky ony, jež kdo za svého žákovství v kostele byl říkal, zajisté do smrti nezapomněl. Od své milé matky nejednou jsem slyšel, jaké říkání, představujíc Maří Magdalenu, v pondělí velikonoční měla; znělo pak takto: Bolest roste srdci mému na útrobě, když už není Mistra mého v hrobě, jenž mě uzdravil, všech hříchů zbavil a sedm ďáblů ode mne zapudil. Prosím, ukažte mi spíše, kde najdu svého Ježíše; a zdali vy toho víte, nastojte, proč nepovíte? Chtěla bych se bráti sama, kde bych našla svého Pána. Mám na srdci velkoti žalosť, Jesu! obrať mě ji v radosť.«

Tak a podobně bývalo na škole národní za starodávna, před panováním Marie Terezie a císaře Josefa II.

Ve skalách Prachovských u Jičína klene se na místě jednom přes nevelkou bystřinu balvan, na způsob mostu. Lid vypravuje si o vzniku jeho pověst pocházející patrně z dob, kdy křesťanství uvedeno bylo do onoho kraje. ? malému kostelíčku, kde se konaly dotud pohanské bohoslužby (na t. zv. »Hrádku«, podnes patrné pohřebiště pohanské), ubírá se procesí. Nevelký dav, zanícený novou věrou, zpívá posvátný hymnus, blíže se ? poutnickému místu. Starý Pelíšek zbožně předříkává. Kostelíček kyne již všem. Tu však kde se vzala, tu se vzala, zašumí před nohama jejich divá bystřina, a vlny její hroizivě brání dalším krokům. Zloiboh jakýs, mstě se za to, že vypudili jej z dávného sídla, kde rozbit stánek nové víře, čarodějnou mocí oživil z nenadání řeku, a zpívající zástup stane v udivení, nemoha dále. Zpěv mu tuhne na retech, nikdo> se neodvažuje ani hnouti. Tu však ctihodný Pelíšek, nadšen jsa svatostí nové víry, zvedá balvan a v zaříkajících slovech vrhá jej do proudu. A hle! můstek sklenul se z něho, spojil oba břehy divé bystrice, a zástup jásaje novou písní, přechází bez pohromy. Dd té doby »Pelíškův most« hlásá o zázračné moci nové víry.