Formanským vozem s devíti koňmi do Vídně r. 1862.

Bylo mi lépe, když jsem se chystala do Vídně na němčinu, to mi bylo teprve 12 let. »Vypravujte maminko«, žadonila jsem, když se příležitost naskytla. »Byla tehdy .němčina v mode i v městečku, (Vilímov u Habru), proto strýc ? Vídně navrhl, když bratr by chtěl, ať dceru pošle na naučení této řeči ? němu. Vyšla jsem právě ze školy (chodilo se do dvanácti let), proto přišlo nabídnutí vhod. Protože prý jsem byla »vtipná« a těšila jsem se něco uvidět, všichni doufali, že němčině se co nejdříve naučím... Maminka nachystala kufr, urovnala prádlo, šaty, tetě drůbež, máslo a j. Teď však cesta! Do Přelouče z Vil-í-mova pěšky kolik hodin. Zařídili s otcem tedy dopravu formanským vozem, jehož majitelem byl p. Okoun. Převážel do Vídně litinu z Hedvikova. V určitý den nasedly jsme s maminkou a přiloženým kufrem na litinu do velmi silného voau, jehož kola byla velmi široká. Devět koní táhlo náklad. Při každém páru kočí. Sám pán volně se klátil po straně maje kolem těla velmi široký kožený kovaný pás. Měl v něm listiny a peníze. Kromě nás seděly ve voize dvě dívky, které jely do Vídně do služby a jedna paní, která se tam stěhovala za mužem. Když jsme hlemýždím krokem dostali se ? Frydnavě u Habru, kde v lese se přepadávalo, řekl pan Okoun: »Lidičky, lidičky, teď jen hodně hlučte, co můžete nejvíc na voze hovořte, ať se nás zdá větší množství.« Strachu jsme měli jen dost všichni. Do Německého Brodu jsme dorazili na. noc. To jsem prvně viděla smrt, právě když vrabec proletěl ji ústy., Spaly jsme my ženské. na voze, aby se nám věci neztratily. Druhý den ráno odjížděli jsme ? Jihlavě. Všude vesele volali lidé již německy na známého formana a tak cesta ubíhala. Do Jihlavy jsme vjížděli za největší bouře a blesku. To úzkostlivě majitel volal: »Ženské, jen všecko ukrejte, plachtou každou dírku schovejte, af nám do vozu neuhodí.« Jihlavu jsem neviděla, byly jsme s maminkou celé vyděšené. Taík se opakoval den po dni, kde střídaly se nové strachy jako nové kraje, noví lidé jinak oblečení a velká města. Všude vybíhali se lidé dívat na známý formanský vůz. Devátý den končil tu strastiplnou cestu. To již se ukázala Vídeň. Vůz přidrnčel těžce po kamenné dlažbě do zájezdního hostince »Na špici«, kde teta na nás čekala. Tak jsem se dostala s maminkou do Vídně a po rozloučení, které se ovsem bez -pláče neobešlo-, odjela maminka do Čech, drahou do Přelouče za 12 zlatých a z Přelouče ještě tolik hodin cesty domů pěšky.