str. 132
zpívala Františka Švehlová ze Zlosejna. Vyptával jsem se dále, zdali ji kdo zná, nemohl jsem se však dalších souvislejších variantů dopíditi, a tak píseň zůstala místy kusá. Prý byla prodávána také tištěna na poutích. Píseň s týmž počátkem sl;yšel jsem již asi před desíti lety od p. Jaroslava Janouška, učitele ve Dvoře Králové. Tehdy však jsem jí nezapsal, a tak mně unikla.
Variant z Podřipska podávám zde jako další doklad ke známým již versím: Já sem z rodu vandráokýho, zvandroval sem světa mnoho, a ešte povandruju, tobě má milá prikazujú, abys se nevdávala, sedům let na mně čekala, až se z vojny navrátím, za manželku si tě vzít minim. Jaké je to smutné čekání, dyš můj milej je usmrcený? Bůh na něj seslal nemoc, a von se vodebral na věčnost'. V tej tureckej zemi zemřel, třetího» dne domu přišel, zaťukal na vokynko, staň a vodevři mně Andulko! Andulička hned bjéžela, vokynečko vodevřela, vitám tě, můj Pepíčku, uvila sem tobě kytičku. Tu kytičku sem ti vila, dyž sem s tebou prvně stála, abys měl ji hotovou, až nás vod voltáře povedou. Časně z rána při svítáni, šel zvonit zvoník klekáni, tu najednou u hrobu spatří klečet ženckou osobu. Oni sobě rozmlouvali, ruce sobě podávali, ty si moje a já sem tvůj, tady dokončíme život svůj. Fr. Homolka.
Kterak vařila jedna hospodyně kávu začátkem 19. století. Tehdy nebyla káva tou obyčejnou mnohde několikrát denně popíjenou pochutinou. Jen v některých zámožnějších rodinách, jak vyprávěla mi babička, při slavnější události rodinné si dopřáli »kafe«, jak se říkalo krátce. Babička byla tehdy mladou hospodyňkou, která kávu také již vařila ovšem jen ? snídani. Přišla ? ní jedna její kamarádka celá mrzutá a povídá: »Prosím tě, Mařenko, jak to kafe vaříš1? Tak jsem ho včera namočila a vařila celý den a dnes zas a je pořád tvrdé; co s ním mám dělat?« »Jak pak ho tak vaříš, to se tak nedělá. To musíš kafe upražit, pak v hmoždíři utlučeš (mlýnky ovšem nebyly), utlučené kafe zavaříš do vody, sie ješ, osladíš a pak se pije,« tak-jí to vysvětlila babička. »Ach, to jsi hodná, Mařenko, že to teď vím, mám kafe pytlík, můj ho dostal od převážení jako forman a já myslela, že se vaří na husto jako hrách,« povídala dobromyslně hospodyně. Že káva přicházela tolik do zvyku není div, neboť nějaká paní důchodní prý říkala o ní takto: Po kafíčku jako v pokojíčku, po polivčice jako v sed-ničce. Když se pak více rozmáhala káva a kazily se mládeži zuby, obyčejně staří sváděli toto na kávu, poukazujíce prý, že jím se zuby nekazívaly. Stan. Linhartová.
|
|
