obyčeje. Ze zkušenosti by věděl, jak na začátku 17. století po staropražských ulicích a ryncích živě pobíhali pokřikující prodavači spletených prutů, okrášlených pestrými stužkami, dnešních pomlázek, jak je na příklad prodávají před pražskými kostely i po ulicích Slovenky v malebném; svém kroji. Každý prý si koupil metlu, jak vypravuje lékař Vlach Guarinoni roku 1610 v mravokárnéni obrazu staropražského života. Uvádí, jak mládenci, měšťané i šlechtici vyšlehávají panny, jež se jim namanou do cesty, loudíce na nich vajíčka pestře malovaná. To

V pondělí velikonoční. V úterý oplácely bití děvčata mládencům, prý s bujností, která se nevrlému mravokárci nelíbila. Potom rozproudil se tanec a zábava v pražských krčmách. Guarinoni rozhorlen žaluje, že i měští a zemští úředníci neváhají se účastniti těchto rozpustilých velikonočních radovánek. (Srv. Zíbrt, Staročeské výr. obyčeje 1889, str. 80.)

Místo mrskati říkávali stáři Cechové pomlazovati, naznačujíce tím vzpomínku na velikonoční pomlázku. Známý jesuita Ant. Koniáš ve sbírce písní Cytara, 1734, str. 562, rýmuje o trápení hříšníkiiv a hříčnic v pekle horoucím. Čerti zle mučí pyšné panny, které miste líčidel umí sobě šlechtiti tváře a obličej smolou a sírou ohnivou. »Ten fraucimor rozmazaný, sírou, smůlou se líčí, ? službám svým mají kálány, jež je pomMzí biči.«

Vykladíatelé, jazykozpytci a znalci lidových obyčejů, snažili se objasniti původ od názvu pomlazovati, pomlázka. U nás dokazuje Primus Sobotka (Rostlinstvo, str. 134; Výklady prostonárodní z oboru jazykozpytu, bájesloví, str. 97), že pomlázka tj^ká se omlazení jarního v přírodě. Proutky jsou názorným obrazem, vhodným symbolem omládlé jarní přírody, která bují ve vrbovém atd. mlází. Jako procitlá, znovuzrozená a vzkříšená projevuje svěží novou sílu, občerstvující, plodivou. Přenášení této oživlé bujné síly jarní ? omlazené vrby na bytosti živé naznačuje se v lidovém podání šleháním, mrskáním. Velikonoční zvyk tento není výroční zvláštností jen československou, polskou a vůbee slovanskou, není dále jen zvláštností ně-meekého' lidového podání a podání lidu francouzského a jiho-evropského. Všude, třeba v podobách otřelých, udržuje se houževnatě o svátcích velikonočních, kdy příroda vedle náboženské památky Kristova vzkříšení slaví zázrakem jarního slunce, vítěze nad krutou mocí mrazivé, ničivé zimy, svoje rozjásané alleluja, šíří jas, teplo, vzpruhu, radost v těle i duši lidské.

Středověcí theologové vysvětlovali jinak původ pomlázky.

V lidových výročních obyčejích, slavnostech, pověrách spatřovali jen hříšné přežitky předkřesťanských nepravostí, jež potírali, vyhlazovali a přísným pokáním pokutovali. Nejěastěji snažili se vyložiti tyto obyčeje smyslem křesťanským. Beleih, (roku