nik okresu litomyšlskélm, poličského a vysoko-mýtskéiio, red. Jar. Caska, VIII, 1928, 1929, č. 6, str. 93, 94, 95. Vážený náš spolupracovník Ant. Tomíček v zábavné formě seznamuje se zvláštnostmi lidové řeči na Litomyšlsku. Ukázky: Starým lidem se nelíbí nové pozdravy. Pozdraví-li je kdo: »Dobrý večer!«, nevrle odpovídají: »Dyž je dobrej, sněz ho!« Nebo: »Dobrej vrčí, "zlej kouše.« »Aby von nemoh říct: Dej Vám Pánbu dobrej večír?« Pozdraví-li je kdo. »Má úcta«, odpovídají: »Dyž je tvá, tak si ji nech!« Pö návsi běhalo dětí jako za krejcar maku. Přiběhla ? mamince nejmladší dceruška a sousedka, se diví: »Skácená, branko, postav se. To dědiče roste jako ? vody, roste jako bříza!« A když se děvče natřásá, dodává strojeným úžasem,: »Skácím se! To budeš, Pepičko, tíž brzo koukat přes bránku.« A zavádí řeč na starší sousedčinu dcerku a, chválí: »Cák ta! Ta se uživí na mezi. Ruce jí při práci hrajoix jako pernikářovi. A moh, by s ní v orat se samotnou, jaká je silná. A nejni, jako někerá, samej kaltoun. Ta, si hocha sama vybere.« Ale maminka, namítá,: »Po žádným muzkym nic nejni. Všeci byli u jednoho čerta na radu, věř tomu!« »A cák ten naproti?« »To je bačkora chlap! Dybys mu uchoi uřízla, nebude ani nic vědět. Je, myslím, křtěnej knedlovou vodou...« A tak sousedka radí jiného ženicha: »Tomu stačí jen dát tekst, kázání už isi udělá sám.« Ale piajmánia ani slyšet. Ten mluví, zase na dluh — darebně. »Dyby ta jeho* řeč] měla topůrko, moh by to hodit za prasaty. Kača rač utíká a povídá ženským: »Je ten Joška moc hodnej človek, ale kozel je šelma,, že ho nevzal. Dyby do něj 'uhodil hrom, tak si pokazí vostří, jakej je toi urputník. Šak se mu už jednou svarba skácela,. A tolik mu vo to šupělo. Má dobrou vyřídilku, ale spíš dostaneš čerta ke kříži, než jeho ? práci. A je zdravej jako Brno, ale sám se neuživí, ani dyby ho do bochníka chleba, zapek. A chlap je to ztekla. Sám sebe by zahryz, dyby na sebe došáh.« A maminka dcerušky na vdaní potvrzuje: »Ten je povedenej — ale po mezi. S chasou se bije jako proiseckej hrom (jihozápadní prudké bouře), že nestačí fajfku uhejbat. Tule pojdal: »Dáli jsme s Matějem v hospodě trochu pořádek. Šecko sme vypleli, takže tam vostali jen samí hodný lidi, já a Matěj!« A při maškarním průvodě sliboval tátoij vejmenek: »Dostanete moždíř vobláěů, polotach netřenýho lnu, dva lokte povidlí, pro len záhon na. potoce, zahradu, vod plotu po chlupatky, teplo vo svatým Janě, svetlo vö polednách, sypané na záda a v odpočinuti před stavením...« a tak mluvilo se vo tom Joškoj. Sešly se opodál dvě babky, výměnice, a hned vzaly do prádla své hospodyně. »Naše vařila kousek masa, ale jakoby hryz vobřeznici.« »A. naše vaří taky tak. Je to tvrdý jako drotařovy koženky.« »Ty Boží dolečky! sou u ní,