jako dyš je tma; ani jích nejni vidět, jaké maličké. Za to ten Janek (hospodář) přibírá na sebe. Je tłustej jako škapa (sko-pec). Žánej nevěří, co toho spráská do sebe. Dyby to dal modle Bél — tak by pukla. A je hravej jako housle.« A to druhá babka taky vod moc lidu slyšela,, že je rozebranej jako Ku-bánkovy housle. Jen by u těch karet porade ležel. »Za to ten náš hospodář sedí porád doma jako křeček, dyž si zatluče díru. Pro grejcar by celej den tancoval nahej s kozou v louži.« Td kmotra taky věděla, že by za grejcar hnal bos žábu po strnisku, až do Prahy. »A já. mu tule pojdám, tentočky... a von hned skočil mi do řečí: »Tentočky, vod kočky. A že přej nemusím hned šecko vyzvejkat, co vím.« »Inu je, je zdělanéj. Táta na něj nakládal, ale hnůj!« Dyž člověk promluví, poslouchá, poslouchá,, ale má vod čerta vypučený uši. Šécko po-kroutí a ve zlý vykládá. A sám: »E, dož ví, kudy vlk kozu ponese. Šak ha může bejt za to harnba,« A dyš bábky celou ves vypraly z jedny vody na, čistoi, udýchaný došly domů. »Musela sem běhat pousý za tou zvěří jako Šverín« (pes), stěžovala jedna na housata.

Ladislav Lá bek: Zvykosloví Plzeňska a přilehlých oblastí. Vytiskly grafické závody v Plzni. Doplněný otisk zdila »Plzeň a Plzeňsko« díl II, 1930, v. 8°, stran 44. Záslužné práce ujal se autor jmenované knihy, vypisuje hlavní výroční zvyky a obyčeje Plzeňska a přihlížeje ? ¦těm, které soiiivisí s životem jednotlivce (dětství, jinošství, manželství, stáří, smrt). Výroční zvyky počal Novým rokem, na rozdíl od jiných, kteří začínají adventem, dobou slunovratu, který měl kdysi význam přirozeného časového1 mezníku. — Ve stati o významu zvyků píše doslova velmi správně autor: Čím byly lidové zvyky pro život venkovského lidu; a do značné míry i lidu v malých městech, to vysvětluje již jejich početnost a zvláště pak souměrné rozvržení po celém kalendářním roce. Zvyk již jako- vítaná změna v denním životě měl veliký význam kulturní. Ještě více však poučuje obsahová náplň jeho. Zvykosloví, bylo duševním obzorem lidu, bylo schránkou odvěkých zkušeností, pramenem fen pěstění povahy, ušlechtění mysli a duše. Byloj pak i obrazem víry, která, vyrostla, z přírodního náboženství, jež křesťanství naplnilo hlubším a bohatším obsahem. Zvykosloví bylo pro lid i velmi významným pramenem přirozeného krasocitu, i jeho dokladem a zároveň podnětem ? stále rostoucí tvořivosti jak svým rytmem, tak i pestrostí děje. Teprve dnešní doba dala lidu nové náhražky, vhodné i méně vhodné. Od té chvíle též zvyky upadají a, živoří-li dosud, jsou více méně dětskými hříčkami a zábavami. Zachytiti obra a lidových zvyků v době jejich zániku jest tedy pro kulturní historii velmi důležito.