Stejně jest užiteono snažiti se o jejich vzkříšení, pokud se to srovnává se změněnými potřebami našeho dnešního života. Svoji sbírku doprovází autor krásnými původními obrázky: 1. Máje v Nyničích roku; 1919 (akvarel B. Jindřicha). 2. Miaso-pustní průvod v Bílově u Královic kol roku 1910. 3. Maso-pustní průvod v Hořehledech. (Podle olejomalby Jos. Hodka z r. 1895 v Národopisném museu Plzeňska.) 4. Průvod »chře-stáčů« z Hořehled. 5. Kraslice ze sv. Vojtěcha u Vrčeně. (Foto Jos. Hanuš.) Typická stará výzdoba voskem, bílá na červené půdě. 6. Máje v Badčicích roku 1922. (Foto Ferd. Švorm.) 7. Svatba z Pecháčkovic (Kalikovského) mlýna roku 1847. Podle olejomalby Václa/va, Kroupy v Národopisném museu Plzeňska. 8. Svatba z Plzeňska. Na jevišti provedeno' krojovým odborem Národopisné společnosti v Plzni roku 1929. 9. Sesti-nedělka' s děckem na. úmrtním loži. (Olejomalba ze XVII. století z Královic u Plzně. Doklad bílé barvy smuteční.) — Tklivě dojímá dedikace autorova: »Mé drahé mamince, pamětnici zašlých dob...«

Marie Lábková, Lidové kroje v západních Čechách. Plzeň 1929, v. 8°, stran 15. Zvláštní otisk z publikace »Lid na Plzeňsku«. Boztomilým slohem seznamuje autorka čtoucího s krojem plzeňským ženským doby starší,, krojem doby novější, plzeňským krojem mužským, krojem plasským, který se podstatně liší od sousedních panství, krojem hradišťským, stříbrs-kým, chotěšovským, staňkovským (chodským), krojem chodským mužským. V obsaženém a věcném úvodě O' lidových krojích policí se čtoucí: Nejnovějším studiem jest prokázáno, že současné anebo nedávné »národní kroje« na, Plzeňsku i jinde v Cechách jsou pozůstatky starého všenárodního kroje českého a že jednotlivé součástky jejich vznikly nejméně v XVI. století a mnohé ještě dříve. Třicetiletá válka způsobila, že se městský lid, již před tím částečně podlehnuvší vtírající se sem módě cizí, úplně odcizil původnímu kroji domácímu a tento zůstal jen majetkem venkova. Jest nám tedy lidový kroj, tak jak jej nyní známe, drahým dědictvím dávné české jednotné kultury a neméně i důkazem, že i prostý lid na venkově zachoval si vyvinutý smysl pro krásu, a to krásu ne sice vysoce uměleckou, nýbrž přirozenou. On zůstal věrným domácí tradici a zachoval si starý kroj předků právě tak, jako jediný zachoval si českou řeč v době největšího1 úpadku, národního uvědomění. Teprve nová doba; měnila jednotlivé součástky kroje a uplatňovala cizí vlivy, aby pohříchu nakonec zvítězila úplně evropská móda měst. Třebaže je těžko zadržeti tento* přirozený vývoj moderního- života, snažíme se alespoň působiti ? správnému oceňování starých krojů a používání jich ? význačným a re