ter für Volkskunde, XX.), str. 1—14. Staročeská, literatúra zná čarovnou formuli zaklínací a Ziažehnávací, kterou nosili napsanou netopýří krví na pergamenu proti padouenici a proti jiným nemocem. Pojednal jsem obšírně o této kouzelné formuli ve studii o koluzlech a čarách v Památkách archaeolo-gických, XIV.

Zdena H o c h o v á - B r o ž í k o v á; Lásku a přátelství-Lístky z dívčího památníku před 70 lety. (Národní Politika, odpolední vydaní ze dne 13. prosince 1928.) Ve feuilletonu píše autorka: Znáte jistě rodinné památky, chované již od babiček ?' úctě a lásce, uložené jako poklady vedle drahocenných skvostů, rodinných — znáte starodávné dívčí památníky. Pouzdra papírová v úpravě knížečky se zlatou ořízkou s ozdobnými deskami, kde ve zlatém rámečku dvojitém na bílém; podkladu svity jsou na obou deskách kytice z červených poupat karafiátů, růží, modrých oček pomněnkových se zlatými listy. Otevřete svrchní desku, v pouzdrové knížce naleznete pečlivě složené lístky rozmanitých barev, buď pomalované nebo jen s nápisy. Tu vysoký náhrobek mramorový, nad nímž sklaní se smuteční vrba. Nápis vypravuje o smutku zhrzené lásky. Tu sloup přeražený, oi který se šibalsky opírá: lišák Amorek s toulcem plným nebezpečných milostných střel. A, dále dvě začáteční písmena, vyšitá, zlatým, šmelcem ve věnečku pomněnkovém, rovněž vyšitém pestrými korálkovými zámecky. Idylické výjevy s ovečkami, jež pase sličná, paštýlřka s roztouženým pastýřem; v haluzích fantastických stromu laškují veverky, cukrují hrdličky.

Zajímavější jsou nápisy, které psalo na památku nadšené pero 2S přátelství nebo ? lásky. Mám před sebou dívčí památník z polovice 19. století, zapůjčený p. stav. radou inž. J. Vodse-ďálkem v Lounech, rodákem z Vysokého nad Ji?,. Ctitel kterési krásné dívčiny zavlastenčil si kostrbatým rýmováním: »Vemte, Češky, dcery vlasti, kytku něžnou ? rozkoši, již vám ? potěše i slasti svili čeští jinoši: jestiť váš to obraz jasný, nezruší ho nával časný.«

Přátelskou věrnost opěvuje >, čekatel učitelství.<: »Mžikem vadne dárek z kvítí; přítele však věrná slova neuvadnou, nezahynou, jako bělost liliová.« — Básnička o pomíjejícnosti všeho na světě souhlasí, že pravé přátelství nepomine: »Časy stekou u věčnosti dol, zmizne radost, zmizne srdce bol; hvězdy, slunce, země pojde, jenom přátelství nepojde.«

Vzpomínkou na souvěkóu květomluvu přeje zamilovaný, skromný jinoch: »Z růží láska, z pomněnky a břečťanu přátelství Tobě věnce splítej, z obou věrnost rozkošně Tobě zkvítej. Já pak na, Tvé přízni přestanu.« — Prózou, avšak stejně srdeč-