Světla, jindy ozařující prostory kostelní, zhasínají. Hlahol zvonů umlká a zvonečky veselým cinkotem neohlašují mešních obřadu. »Zvony odletěly do Říma.« Místo nálady v ovzduší velebné obřadní hudby, místo velebného zvuku zvonů na věži a malýjoh cinkavých zvonečků u oltáře, rozléhá se hřmotivý rachot velikonočních dřevěných řehtaček a odměřený klapot dětských klapaček. Náboženské obřady velikonoční budí náladu ponuro«, tísnivou... Zatím omlazená příroda probírá se ze zmrtvělého zimního spánku ? jarému životu. Všude to bují, raší, jásá. Jásá i mladé srdce, nedbajíc kostelního smutku, předtuchou šťastné lásky, jejíž taje snaží se vyzvěděti i ve smutném týdnu pašijovém. Již na ? v ě t n o u n e d ě 1 i vážou dívky drobounké věnečky z prvotin jarních: z proutků jívových, lískových, jasanových a klokočových, z vonných květů vlčího lýka, sedmikrás, sasanek, měsíčků. S upletenými věnečky pospíchají dívky po pašijích tajně, jdouce pozpátku, s nikým nemluvíce, ku blízkému rybníku, kde je rákosí. Věnečky házejí do rákosí. Zachytne-li se tam věneček, děvče věří, že hoch, který ji povede od oltáře, bude »přespolní«. Padne-li věneček do vody, bude to jistě chlapec domácí, ze vsi- (Vlašimsko.) Ve Veliši pod Blaníkem děvčata i hoši dají si malé věnečky, posvěcené na Květnou neděli, večer při večeři pod talíře. P01 večeři vezmou si je s sebou a dají pod polštář, na kterém spí. O kom se jim té noci zdá, toho prý dostanou do' manželství. Také někteří napíší na cedulky začáteční písmena křtících jmen známých hochů nebo dívek. Ceduličky dají pod polštář. Ráno maně vytáhnou lístek a písmeno' hlásá jim,, jak se bude jmenovati ženich nebo nevěsta. Dívka, která by ráda připoutala ? sobě některého ? hochů, jí obzvláštěi milého, musí na Zelený čtvrtek chytiti žábu a vyndati z, ní kůstku »háček«. Ten má prý čarovnou moc. Dotkne-li se háčkem milého, připoutá h.o na celý život bezpečně. Na Kouřimsku jsem slyšela vyprávěti, že děvče musí kůstku ze žáby, »háček«, zašíti na Zelený čtvrtek nepozorovaně svému milému do šatů, aby nekoukal a nezatoužil nikdy po jiné. Na Moravě chystají dívky i hoši »žabí čáry« složitěji a již od léta předchozího roku připravují; »čarovné« kůstky ze žáby. (Kulda, Čas. Mat. Mor. 1871, 138; Bartoš, Lid a národ II., 172.) Kdo chce přilákati ? sobě na vždycky hocha nebo dívku, nechť/ chytne zelenou žábu a schová ji do nového hrnce, koupeného bez smlouvání. Hrnec i s žábou musí zahrnouti do mravenčí kopy. Po 24 hodinách nezbude z žáby nic víc, než kůstky, a to háček, vidlička a pohrabáček. Tytö uschová si hoch nebo děvče. Píchne-li hoch dívku (nebo naopak) tím háčkem, aneb tou vidličkou, musí za ním (nebo za ní) chcditi, kdyby se stalo cokoliv, i kdyby byli oba pod deseti zámky.