se ptá Kohoutek — »dyť 'si mi nic neudělal.« »Já vám pás' na jeteli, pantáto.« »No — vidíš, to nemáš dělat, no — tak 'di domů a už to víckrát nedělej.« A než doběh pasák domů, nežity měl pryč.

Ale přeci bylo by se to divné umění Kohoutkovi málem špatně vyplatilo. Hlídal v létě v noci na zahradě a něco prý tam na něj přišlo. A tak strašně ho to utahalo, že ráno uleh' a hned si poslal pro kněze. A tomu prý slíbit musil, že toho nechá i že to děti nenaučí. Pak se pozdravil, ale ty věci nž neprovozoval a z dětí to už žádný neumí. Kohoutek dlouho prý ještě říkal: »Jen sv. Prokop mě tehda zachránil. Kdybych nebyl tak velkým jeho ctitelem (chodilť každý rok s procesím do Sázavy na pouť), zle by se bylo se mnou podělo.« —

Tolik o jednotlivcích z těch »báječných« klepů a povídání, jimž věrným průvodčím jest záchranné »přej«, které se sdělují jen polohlasně a mezi čtyrma očima a jež často předchází i končí křižování se a »Aby nás Pán Bůh chránil!«, nebo ty »spolky s čertem« — jiného to beztoho nemůže být —¦ nestojí za nic a není radno ani O' nich tuze hovořit.

Také cikánům přikládá se na venku všeobecně moc čarodějná a rozumění zjevům nadpřirozeným. Jsou proto předmětem obav, obdivu a — rozumí se — i mnoha povídání v našem lidu.

0 »učarování« (ve zlém smyslu) od nich mluví se tu skoro výhradně jen jako* o mstě na lidech a dobytku neb majetku těch, kteří jim byli ublížili, aneb něco, oč slušně poprosili a co jim skutečně mohlo býti darováno, odepřeli.

Jinak jsoix ty »kouzelné« povídačky rázu spíše dobromyslného. (Ovšem cikáni, hlavně cikánky jako zlodějky drůbeže a j. jsou vždycky jen postrachem našich hospodyň.) Tak na př.

? Melíškovům do statku přišli prý jednou — ale to už je dávno — ? večeru cikáni. A ten první z nich, nejstarší, jde zrovna ? hospodáři a povídá: »Václavko« — hned věděl, že se jmenuje Václav — »nech nás tady na noc!« »Ale, dyť nemám místo, kde byste spali,« na to hospodář. »No — víš, třeba tamhle ve stodole a taky si tam uvaříme.« »To tak, abyste mě vypálili!« (Stodola byla celá dřevěná a pod došky.) »Ale jdi, Václavko, nebu j se (vyprávějící napodobil tak mluvu cikánů), tak pojď, něco ti ukážu!«

1 vyveď ho přes dvůr za prasečí chlívky. Tam z došku povytáh' stéblo a na konci ho zapálil. A stéblo prohořelo skrz došek až nahoru a došek nechyť. »No — vidíš, Václavko, co umím!« Tu jim dal hospodář nocleh ve stodole a cikáni si tam vařili.

Vypůjčili si ze stavení dřevěné konve na vodu a v těch si