ehe und Lieder. IV. Poezja epiezna: Píseň o zabití Ondřeje Ten-czynského; Gałki z Dobczyna, Pieśń o Wiklefie. Srv. Kolbu szewski, Ruchy husyskie w Polsce, str. 20, V. Liryka miłosna. Skladby příbuzné a místy docela totožné se staročeskými, otištěnými v uvedené studii od Fejfalíka. Na př.: »Ach, miły Boże, toć boli, kiedy chłop kijem głowę goli, ale barziej boli, kiedy miła inszego woli.« Milostné listy staropolska shodují se obsahem i formou s milostnými dopisy staročeskými. VT. Epigra-maty. Humorystyka wiersowovna. Aforyzmy. Przysłowia. VII. Slovníky veršované. Cisiojany. Abeceda Parkoszova. Po Biblo-grafických údajích otiskuje autor texty staropolska v uvedeném poradu. Verš o manželství (Nie wýbiraj, junochu oczyma) shoduje se s Rýmovní knížkou staročeskou, vydanou částečně od Č. Zíbrta a úplně od dra V. Flajšhanse. V staropolské Rozmluvě mistra se smrtí odkazy ma příbuzná místa u Tkadlečka a na píseň o chytrosti ženské (z Fejfalíka).

Věra Procházková. Vo sjetýlk'ách a strašidlech. (Lidové Noviny ze dne 6. května 1930, čís. 227.) Povídku z osady Brnířova v okrese domažlickém (Chodsko) v Čechách napsala známá autorka milých chodských povídek. Otiskuji zde doslova: Poudala paní Kubíková z Brnířova, kerá vostává zrovna bedle pastušky, že pryj, dy bula její máma mladá, toceví, to huž bure hezkyjch pár let, stálo se, že jim přišly sjetýlka až do sa.mýho stavení. To pryj jednou, takhle navečer, přišly žencký hyjtu, přídly ha pěkný písničky zpívaly, teký chlapsí ha divčata, takový rožků okove, kerý ně čehož vokolo nenechali napoko j i — no, kolipa mohlo byjt, takle vokolo desíti se sieký zví.ili, že puroiu dem. Ty mladý se eště drobet v senci pozdržíli, ha dy výdou na zásep, povídá něhdo: »Helete, támle na vantrokách pryj rejdujou sjetýlka!« Holky se třísly, celý hustrašený se do salupů zachumlávaly, hale chlapsí, jak tak buli při kuráži, že na ně, na ty sjetýlka, zavolají, öopa, bát — se nebáli, něhdo vy-křík: »Kujs, kujs!« A hned šický po ňom: »Kuis! Kujs! Kujs!« jen se to vokolo dokola vohláchalo. Hale mili je: pomyslite si, že milý sjetýlka se v tý chvíli sebraly, jak tám buly v houfu, do povětří — ha na to pezvání se tumlem ke Kubíkodc chalupě stěhovaly. Toceví, ty, co stáli na záspi, dlouho nečekali; jak buli, jeren přes druhýho zpátky, do dveř. div panity nevyrazili, šecko do senci, práskli za sebou ha šický se po eelým těle cin-tovali. Sjetýlka dolítly bedle domu, míly zavříno, bulo jim to holt divný, že na ně venku nepočkali, šly se kouknout voknem, hde by ty Kubíkoic hvptácí buli. »To pryj ste jaktěživa neslyšela.« povídá paní Kubíková, »na voknach jako dy kroupy bí-jou, tupało to tám ha tancovalo po rámach nahoru ha dolů, voni, co buli huvnitř, se z toho div nepominouli.« — »Hale«,