dělal. Kysely zely mam w hrncy přichystaný we swětnycy co ho žena gen ohřege huba se giž na něg směge. Giž tu pjsničku za-wyram a od was se giž vbyram ale s wamj se nelaučim Panů Bohů was poraučjm. Zato ga was prosym snažně gen se nehně-wegte na mně zůstaňte tu s Panem Bohem až nawěky wěkův. Amen.

Vypsáno ze stoletých zápisků rodinných Václava Müllera v Malé Čermné, na hranicích Kladských a pravopis neměněn.

Pred viliju še začina pese kolace »piperniky« beliše, pogače a bobaľky. Ked perši beliš vicahňu z pece, ta ho dajú domácemu dobitku zožrec, že bi vo viliju nichto mu neporobel. Jak zožre beliš, ta mu daju »omano«, potom »lubščik« a velké žele. Želé zos otrubami a soľu smišaju a přinesu do maštalni vov opalky. Do maštalni neidú zos tvarou napred ale zadkom idu až ku žlabu a vov pravej ruky nesu 2 hlinene harčky a od žlaba jich rucaju do dveroch a čerepi až po novim roku vyrucaju von do vody, že by nichto nemohol statkom porobić.

Potom jak bobaľky vybiraju z pece, ta dzivčata ktora starša skorej bere jednu bobaľku zos »tepši« a uceka na ulicu a jakého mládenca stretne, takého muža budzę mac.

Večar vo viliju šicke postávajú ku stolu a še zos otcom modla. Potom dostanu oplatky, bobalky s makom, hubi a kol-basy. Po večeri zas še modla a po calej chyži rozprestrú veľo slami a zabávajú še až do pul noci. O dvanástej v noci škrabaju »klengu«, že by nichto nemohol porobić.

Hejkálek. V hájích od Bělbožic ke Královicům prý se zdržoval čiperný hejkálek. Byl to lesní mužíček, jenž sedal každému na záda a jím lomcoval, kdo po lesích křičel »hej! hej!« Byl tak těžký, že posměváček se s ním na zádech jen s námahou prodral z lesa. Jinak neublížil. Jeho stopa mizí v Čisté v lese Hájku, který byl minulého století vykácen.

Jinde v Čechách ho prý neznají. H. Máchal zná zcela jiného