najednou prý trošku radosti v té melodii a najednou div, že ho nezábla. A neměl vůbec úmyslu tak zpívat. Když jednou (v klidu) doprovázel jsem písničku jeho na klavír, povídal, že je to ještě význačně ji cizí než dřív. Kde prý se taková melodie divná vzala! V zákopech prý se zpívalo někdy; ne však takto.

Je tu důkaz, jak našemu českému člověku vadí mollová tónina. Zároveň však důkaz, že tato je podmíněna zase prostředím a že i náš člověk by v moll zpíval a tvořil.

Písnička je známa pouze úzkému kruhu lidí. Nic nevadí, že se nerozšířila. I přes to, je to píseň lidová.

2. Já ručku svou ti podala, mně slza v oku stála [můj růžový ret zašeptal: »Tvá láska není stálá.«]

3. A prchla láska v širou dál, černé mraky ji skryly. [Zda na to drahý, vzpomeneš, jak rádi jsme se měli?]

4. Až budu na hřbitově spát, přijď se na můj hrob podívat, [Jen podívat, a neplač moc. Jak byla krásná májová noc!]

Tu je jedna z toho ohromného množství písniček, ve kterých náš člověk povídá o nejkrásnějších svých citech, o své lásce. Naši mladí lidé dovedou ji také zpívat s nesmírnou vroucností a s citem zrovna překypělým. Vždyť pro ně není jen hezkou písničkou. To by bylo velmi málo. Ona jim pomáhá zažívat sku-