O sběratelské praksí národopisné.

Každého, kdo se počne zajímati o národopisné památky, upoutá především jejich výtvarná mluva. Ladný tvar, ať již stavby či výšivky, osobitý ráz řeči při určitém dialektu, výrazná melodie písně, dramatičnost některých zvyků a jiné a jiné zjevy v lidovém životě působí bezprostředně na naše smysly a zanechávají silný dojem i příjemný pocit uspokojení.

To vše děje se bez jakéhokoliv rozumového a tím méně vědeckého podkladu a jest tím nepřímo podán i důkaz, že svéráz lidového života na venkově, přes to, že po hříchu patří převážně historii, má i pro náš současný život veliký význam a praktickou cenu.

Tato cena se však několikrát násobí, počneme-li národopis analysovati rozumově a vytváříme-li tak určité poznatky vědecké.

Předně se zastavíme u formy. Poznáme záhy, že se řídí jistou zákonitostí, že má svůj vyhraněný charakter, že se opírá

0 staletý vývoj. Nejvíce upoutá přirozený vkus, se kterým lid tvořil, a jsou to často jen ty nejobyčejnější předměty denní potřeby, nástroje a nářadí, které překvapují ukázněností a zároveň elegancí svých linií. Bezděky vzpomínáme jich nejstarších předchůdců praehistorických, kamenných sekyrek, mlatů, hliněných přeslenů a j., které nás udivují svými ušlechtilými tvary.

Z čeho vyvírá tato formová dokonalost? Jistě především z přísné účelnosti. A ta se jeví nejen v nářadí, ale

1 v příbytku, oděvu, v umístění a rozložení ozdoby, v rozvržení jednotlivých zvyků, ba i v rytmu písně, říkanky atd. Všude jest naprostá shoda formy s vlastní potřebou života, nikde se nejeví ozdoby více, nežli je možno užíti bez poškození vlastního jádra věci, to jest praktické a užitkové ceny předmětu.

Tento zákon, který naše moderní kultura tak často pomíjí, platil dříve bez výhrady pro všechnu tvorbu vůbec, ať již na venkově nebo ve městech. Jest to zjev, jemuž dnes říkáme slo-