slávu si umínil, že bude střílet ze starého klíče. Vycpal jej prachem, zapálil, klíč se roztrhl a zranil Frantíka nad levým okem tak, že zůstal na zemi za mrtvého. Družička, všechna potřísněna krví, letěla domů s křikem, že se Frantík zastřelil. Nebylo tak zle, ženské raněného vzkřísily, lékař ránu sešil, ale jizva zůstala na památku. Od té doby se slavnost nekonala, protože přišel prý zákaz pásati dobytek na drahách.

Škoda, že se aspoň nezachovaly družiččiny šatky: byly prý ušity z maminčiny loktušky, jistě pěkně vyšívané. Máme tu takových památek málo.

I tu nejistou, poslední hodinku smrti, snažil se český lid předurčiti, naznačiti různými výjevy, nahodilými i příhodami, úkazy předpovídati její blízkost. Ani Jihočechové nenechali bez povšimnutí svoje umírání, o němž člověk nerad slyší i mluví. Tak všude vžito mínění o blízké smrti předtuchou jistou, kterou nemocný všelijak bezděčně projevuje, Ptá-li se často na hodiny, chce-li stále měniti lože, zdá-li se mu o jeho zemřelých dětech anebo rodičích, tu podle mínění lidového smrt jeho jest neodvratná, už ji na sobě cítí. Knězi celebrujícímu, shasne-li u oltáře svíce, brzy nato sám zemře. Zemře-li první v novém roce žena, bude smrt kosit ženy, zemře-li první muž, budou více umírati muži. Zastaví-li se hodiny, jest to znamení smrti někoho v rodině. Spadne-li sám od sebe obraz, i to jest věštbou smrti někoho z rodu. Zemrou-li dva členové rodu, jistě bude smrt kositi i třetího. Vyjou-li psi, cítí smrt v blízkosti. Sejček-li volá »půjď«, brzy někoho zavolá do hrobu. Zdá-li se o veselce, bude brzy pohřeb. Vypravuje-li se o někom živém, že již zemřel, bude ještě dlouho živ. Prosloví-li dva lidé najednou jedno slovo, vysvobodí z očistce jednu dušičku. A když smrt zavolala někoho z příbytku, má se otevříti okno, aby duše odlétla. Spáliti se má sláma z postele zemřelého, světnice po umrlci jalovcem vykouřiti a postel obrátiti. A když vynesou nebožtíka z domu, židle, na nichž rakev spočívala, mají se zvrhnouti, aby dlouho nikdo neumřel. Zemřelý pak na hřbitově »hlídá« tak dlouho, až tam jiného pochovají. I úcta ? mrtvým zračí se v pověrách. Ovoce ze hřbitovních stromů působí bolení, kvítí ze hrobů utržené a přivoněné přináší ochablost čichu. Před svátkem dušiček nemá se hrátkovati ani flámovati. Dušičky se shromažďují v kostele u oltáře a kněz