šeho venkova? Učitelstvo, hlavní kdysi opora dřívější hudobnosti českého venkova, pěstuje teď skoro jen výjimkou hudbu a zpěv. A odborně vzdělaní hudebníci na ves a malé městečko nejdou prostě z toho důvodu, že by se tam neuživili. Pravý inteligent velkých měst má ? disposici prvotřídní koncerty, divadla, výstavy, obrazárny, knihovny, musea. Jakou náhradu má však venkov za bývalou kulturu lidovou ?! Kdo se o venkovana v té příčině opravdově stará, než sám bude dostatečně vzdělán, připraven (a mít příležitost) vybírat si ze světové kultury?! Jak naproti tomu působí ve velkých městech na př. v hudbě ušlechtile koncerty pro dělnictvo! (S jakým zanícením prostí posluchači naslouchají!) Kdo dobře pozoruje a studuje náš h u-dební život, shledává na jedné straně hrst jednotlivců ve srovnání s celkem národa, jimž skoro již nestačí, co dává hud. kultury světa, — uprostřed slušnou část lidí lhostejnou ? umění, nebo blaseovanou, na druhé straně však národ, t. j. obrovská většina, je ponechán na pospas všemu nevkusu, zvi. cizímu, nebo bez vší kultury hudební. Venkov i většinou malá města jsou opuštěny; z kultury města přichází tam tak málo dobrého! Zato bezcenné odrhovačky, šlágry se rychle šíří, jimi se kde kdo napájí a opájí; v té příčině se i venkov statečně činí, aby nezůstal pozadu! (Obrázek: Při chodské muzice viděl jsem tančiti na vsi mladíky venkovany moderní tance; chtěli se pochlubit pokrokovostí. Jaký nevkus!) A není v moci jednotlivce zjednat nápravu, je hlasem volajícího na poušti. Komu lid, národ, není pouhou všední frází, pozastavuje se myslí často bezradně u těchto zjevů a není mu z toho nijak veselo. Nezmizeli jen zpěváci, již uměli sta písniček (Krouková, Havlovicová a mn. j.), dudáci, houdci a pjiskači s rázovitou muzikou, ale dovední hudebníci na různé nástroje (smyčcové i dechové). A po venkově neslyšeti učitelská smyčcová kvarteta Haydnova, Mozartova, Koželuhova, mše od Mozarta a pod. Jaká náhrada? Narodil jsem se na venkově a žiji na venkově; poznal jsem dřívější jeho zdravý život hudební a znám až příliš z blízka i dnešní jeho ubohost, choré živoření: mám tudíž nejen právo, ale i povinnost o tom všem se zmínit. Na našem venkově je teď ubohá, smutná hudební prázdnota! O nějakém pokroku nelze mluvit! Zpívá se málo a většinou špatně, staré tance již skoro všechny zapomenuty, krásný tanec »Do kolečka«, jejž Němcová tolik obdivovala, umí v poslední době tančit jen málo kdo (staří), selská muzika je v nejposlednějším tažení. Náhradou je tahací harmonika se sentimentálními odrhovačkami, gramofon (bohužel!) obyčejně s bezcennými deskami (zase odrhovačkami), »plechová muzika« s plochými kousky města; a kde mají radio, poslouchají nejčastěji jen hudbu méně cennou.