vám to sám Kristus Pán, potěš vás v strasti vaší, a vám, matičko rozmilá, plačtivě ? nohám padám, za odpuštění mých klesů, pro Krista Pána žádám.

6. Tebe, má drahá manželko, Pánu Bohu zanechám, s mými malými dítkami, opatruj vás Kristus Pán; Bůh buď zatím otcem vaším, a královna nebeská, ta vás i mně chránit bude, až již budu v ohni stát.

7. Žena: Ach můj rozmilý manželi, čeho jsem se dočkala, kam se ubohá obrátím s těmito sirotkama, ach, kéž raděj dřív zahynu, než tě budu viděti s touto ocelovou zbraní na nepřítele jíti.

8. Děti: Pro Kristové drahé rány, náš tatínku rozmilý, neodcházejte pryč od nás, hladem by jsme umřeli, kdo nám nyní každého dne na chlebíčka vydělá? Ach, kdopak nás každý večír na svém klíně sob jímá?

9. Otec: Ach, vy nevine kuřátka, Bůh ten vás neopustí, a matička svatohorská, ta vás jistě potěší, jen se denně do ochrany její odevzdávejte, by mne v boji zastínila, horlivě se modlete.

10. Muž: Není možno, má manželko, již nás tambor svolává, utři si své modré oči, není ti pomoc žádná. Přijmi ještě políbení, které snad je poslední, kdo ví, jestli se víc vrátím, zpátky do České zemi.

11. Žena: Ach já v světě opuštěná, kam pak se mám obrátit! Srdce lítostí mi puká, s kým pak se mám potěšit, s vámi ubo-žátka malá, budu muset žebrati. O královno nebe, země, Ty nás ráčiž zastati!

12. S Pánem Bohem tedy kráčej, můj upřímný manželi, naposled dej svoje dítkám, otcovské požehnání; Bůh tě zastiň v každém boji, bys se šťastně navrátil, a tvé zarmoucené dítky zase jednou potěšil.

13. Vale tobě, Česká země, vy ourodné krajiny, vale vám, milí Pražané, všecky vlastenci milí, rodiče ženy a dítky, na nás nezapomeňte, ? pěti ranám Pána Krista každý den se modlete.

4. Nová píseň o strašné vojně v Uherské krajině. V Praze 1849.

1. Poslechněte, o křesťané, co vám budu zpívati, strašný a truchlivý příběh, hleďte mě poslouchati, o křesťané rozmilý, čiňme svaté pokání, nebo na nás Kristus Ježíš jest tuze rozhněvaný.

2. A jak smutné naříkání je slyšet na vše strany, když mnohé staré rodiče své syny dáti museli, sami smutní zarmoucení v chudobě tu zůstali, a jejich rozmilé dítky do vojny jít museli.