jest hodně brzo. Jakmile je z jara země jen trochu vyspělá, hleděli síti již v březnu, že obilí z toho setí je nejjadrnější a nejplívnější. Nyní se seje, jak říkají, na svatýho »Moha« =— kdy kdo může.

Aby se práce podařila, musí býti dělána »svým časem«. »Jak není co svým časem udělaný, nebude to požehnaný.« Proto sila se na sv. Stanislava čočka, na sv. Víta len. Nejraději sili mezi svátky sv. Františků, Seraf. a Borg.

Nejdůležitější známkou zdaru byla však planeta, na kterou také Frýdl velice věřil a pilně si znamenal »na nov a na star«. Je-li na »nou«, sedláče halou, je-li na star, sedláče zastav. Tím vysvětlují se nám přestávky mezi setím u Frýdla. Otázkou bylo také, zda bude lépe setí ranější nebo pozdější. Při jarním setí dával se pozor na »záměte« (= závěje) sněhové, kdy byly. Zámětě na začátku zimy — lepší rané setí, v prostředku —- prostřední a ke konci-li byly, nejlepší setí je pozdní. Při podzimním setí důležitým byl květ vřesu (— lesní dřez, rez). Jestli kvetl od vrchu, je dobře brzo sít, když od spodu, lepší setí pozdější. Hrách a čočku sili na star, aby včas uzrála; na nov pořade jen kvete a dlouho neuzrá. Nejlepší setí Luštěnin je brzo po úplňku, aby bylo plné, jadrné zrno. Aby nebylo obilí snětivé, nesmí se sít při dvojím světle. Zelí má se sázet na nov, krátce před úplňkem, aby byly veliké hlávky. Zelí i len nazývá se »podmeť«. Po podmeti silo se žito, rovněž jako po úhoře. Ječmen sil se po žitě, po pšenici rád »pode-sychá« a na témž místě síti ječmen je radno teprve po devíti letech. »Do svatého Jana Křtitele nechval nikdy ječmene.« Déšť na ten den »klepe« oves, který den v týdnu spadl první sníh, ten den nešila se hlavatice, padaly by na ni mušky a zničily by ji. Na nivu (= novina, pokud neztrouchniví kořínky; někdy ještě dlouho nivou nazývalo se pole) seje se nejraději proso; znamenitě se mu daří i dvě léta po sobě, jen když niu »nenaprší do uší«, to jest, když na něj neprší, když vzchází, ze země vylézá.

Jak se silo? Každý obor rozdělen byl na hony, zpravidla troje, ale často i čtvrté a více. To je půda stejné jakosti. Pravidelné hony měli 2—3 korce, ale byly větší a menší právě pro tu stejnavost půdy. Jméno prvních i druhých atd. honů bylo trvalé, že půda se nečasto zlepšila nebo zhoršila. Hony dělily se v záhony. Záhon se dělal tak, že nejdříve »vyštrejchovali« se rozhory, to jsou brázdy mezi záhony, na kterých ovšem nerostlo nic, nebo málo. Skopily se vždy dvě brázdy do sebe, každá na jinou stranu. Mezi nimi zbyl kousek nezoraný, »vo-středek«. Na jaře obrátili brázdy zase zpátky do rozhoru. Vo-středek měl 4 brázdy, na každou stranu se sklopily dvě a z dru-