Jestli nemohl kdo dosti zvěře postřílet, mohl si ? ní ještě mnohem lehčím způsobem dopomoci. Prostředek ten týkal se ovšem nejdříve zajícův a kdo ho zkusil, nemusil choditi ani s puškou, nýbrž toliko s holí a s pytlem. Holí mohl zajíce »stříleti« a do pytle házeti. Slyšme! Aby za tebou sami zajíci šli, zastřel samici března měsíce, vezmi měchýř z ní a uvaž sobě na pravou ruku a půjdou za tebou samcové; aneb vezmi sádla z ní a namaž sobě s ním podešvy, půjdou za tebou samcové cestou. Probatum est.

Pro hospodáře byl tento čarodejnícky návod: Na sv. Jana, dříve nežli slunce vyjde, vezmi kohouta, žabí jej, udělej novou loktuši a udělej z ní rozsívku a tu krev skrz tu rozsívku proceď. Potom jí ten rok užívej a z ní rozsívej; žádného mrazu, ani žádného snětistva, ani koukolí se nepřihodí. Cokoliv z ní síti budeš, žádné překážky míti nebudeš. Važ sobě toho mnoho, zkušená věc jest to!

Fr. Bartoš zaznamenal v knize »Naše děti« popěvek z Bruš-perska, jímž si děti chtějí nakloniti sv. Mikuláše: »Sláva Bohu našemu, i Mikuláši svatému, i také svaté Barborce, ať nám naklade v komůrce.«

Z knihy Bartošovy popěvek tento cituje Jan Michal-Dvo-recký ve své knize o sv. Mikuláši (Praha 1901), ale poznamenává pod čarou: »Věru nevím, jak se do popěvku dostala sv. Barborka, neboť o jejím nadělování není nic známo; myslím však, že bylo užito »Barborky«, aby se mohlo užíti »komůrky«. Jan Michal-Dvorecký se tedy domnívá, že se do popěvku svatá Barborka dostala jen pro rým. (Srv. Zíbrt: »Den se krátí«.)

Já pak dodávám ? tomu ze svého rodiště Příbora a jeho okolí (Brušperk je také na Příborsku): Pamatuji se určitě, jak ? nám (do našeho bytu v druhém poschodí na náměstí u Kladivu) přišla jednou chudičká žena, přestrojená za sv. Barboru, a podělila nás nějakým tuze laciným a nevábným cukrovím. Chudobu bylo znát na celém jejím zjevu, pročež myslím, že byla to jen skrytá žebrácká, jež si pak od maminky z kuchyně odnesla mnohem víc, než nám nadělila. Jméno Barbora utkvělo mi dobře v paměti, poněvadž černokostelecká teta, jež u nás tehdy bydlela, jmenovala se — Betty, Barbora. To tedy jest doklad z mých vzpomínek.

Můj spolužák a přítel, příborský lékárník pan PhDr. Vladimír Pokorný, dopsal mi o té věci a uvádí další fakta ze svých